neděle 12. března 2017

Kobeřická 20, zmatené Garminy a OSOBÁK



Kobeřická dvacítka. Neměří tedy přesně 20 km, ale jen 19,7, ale je to vždycky první jarní asfaltový testovací závod. Letos mi to pěkně běhalo na Lysacupu, byla jsem tedy zvědavá, zda je to náhoda, nebo zda se zadaří  na silnici, byť kopcovité...

Z oddílu se nás sešlo celkem dost. Django, Keńan, Fík, Berďa, Petra, Lenia, Rudik, Robert sice není týmový, zato je to manžel, tak se tež tak trochu počítá. No a já Ulča že jo...

Nemá cenu se rozcvičovat, lepší je podřystat. Nejvíc dřystal Berďa..“Běží tady někdo na 1:50, já bych běžel s ním, jsem unavený“ a koukal při tom na mě...No teda Berďo!!!! To byl ale hloupý dřyst J, to je horší, než tvé šustění sáčky na pokoji před závodem... dvě děti, manželku na tebe, ať  víš, co je únava. Ještě, že jsi akademik a tudíž tak trochu mimoň, to tě omlouvá chlapče...

Já jsem si dnes přitom věřila, ale nechtěla jsem to zakřiknout, jsem silně pověrčivá. Kdyby jste jen znaly všechny mé předzávodní rituály!!! Po startu jsem úplně lehounce vyběhla začáteční stoupání, bez zadýchání, díky Lysacupům asi...Bohužel mi spadnul hrudní pás, tudíž měření tepu šlo do kytek...taková lehká disharmonie a nervozita. Od druhého kilometru jsem se mrkla na garminy a ten čas, co ukazovaly, se mi vůbec nelíbil. Přitom se mi zdálo, že zas tak pomalu neběžím.

Na 3 kilometru mě sice předběhl Robert, ale na pátém se mi podařilo dohnat Peťku. Hned jsem si svorně zanadávaly, že se nám špatně běží...Ať jsem se snažila přidat, co to šlo, Garminy stále hlásily průměrné tempo kolem 5:40 na km...bída. Říkám si – no Ulčo, nic neroste do nebes, dneska si osobák nezaběhneš, ten asfalt ti prostě nesedí. Do kopců v Beskydech ti ta přibraná kila pomohla, ale tohle je dlouhé, tohle se běhá jinak...nežer, zhubni a Bratislavu snad pod ty 4 hoďky dáš...a pokud ne-svět se nezboří  no...

Postupně jsem Peťku předběhla, další kopec a na asfaltu napsáno 10 km...no ale  mé Garminy hlásí nějakých necelých 9...sakra tady něco neštymuje. Kuwa mě to ale nebaví. Končím s těma Kobkama. Letos je běžím naposled, vždyť to jsou pořád samé kopce, vítr fouká, žádná občerstvovačka a ty chodecké pauzy podle Gallowaye jsem zapomněla dělat, Robert mě předběhl,  chjo...



Najednou slýším – „tak jak to běží, jaké to je?“ On to náš milý Jarynek na kole. „Ku.va končím s běháním, hnus, běží se mi hrozně, tohle není Lysá“..Jarynek: „No a je to dlouhé, že“? „Ku.va“ odpovím já... Jarynek pochopil, že nejsem pozitivní a radši popojel dopředu povzbudit Roberta, Rudika, Leniu a Keňana.

V tom před sebou zahlédnu běžce z BK Ludgeřovice. Tenhle kluk vždy běhává rychleji než já...Na asflatu značka 12,5 km, na mých Garminech km 11...sakra co se to děje? No nic, vytáhnu jeden hnusný gel, zapiju ho vodu a snažím se držet Ludgeřováka. Celkem nám to spolu jde, já ho povytáhnu do kopca, on mě povytáhne po rovince..

Další asfaltová značka – 15 km, Garminy zase hlásí jen 13,5..V tom znovu Jarynek na kole: „Tak co včil Ulčo“?  „ Jarynku dobrý, dala jsem malý gel a je mi lépe.  Jen mám cosyk s hodinkama kurňa“..Jarynek: „No tak už jen vyběhneš pár kopečků a pak to můžeš pustit“...

Jarynek odjel a kde se vzal, tu se vzal Django. Běžel tak lehce...oznámil mi, že Fík, Berďa a Peťka jsou za námi a odcupital v dál, lehce a hravě. Tož se znovu hecujeme s Ludgeřovičákem. Na asfaltu značka 17,5...na mých Garminech 15. „Hele, kolik máš na hodinkách“-ptám se mého nového  sparinga..“17,5, už je to kousek“...Tak jo, v ten okamžik je mi jasné, že se mi hodinky prostě nechytily hned na startu a že když zkusím lehce přidat, je šance doběhnout v pěkném čase...A tak ještě zrychlím. Kurde přydej!



Už vidím kostel, autobusovou zastávku, už vidím čekajícícho Rudika a Keňana kousek před cílem. Povzbudí mě, Rudik mě doprovodí, já zrychlím – pro fotografa, ať ty nožky pěkně kmitají, to je na fotkách vždycky autentické a je to tam..1:41:07!!! Jako Karel Gott na Zlatém slavíku:“ To jsem ale opravdu nečekala“. Já jsem úplně naměkko. Tož popadnu Rudika, fajne objetí, snoplík jsem mu do dresu otřela (promiň Rudiku)...Pak se stiskáme s Ludgeřovičákem a vzájemně si děkujeme, že jsme si pomáhali...Pak stiskam Jarynka, nakonec Roberta, ale toho zase pořádně, i hubana dostal, možná dva...dal mi horký sladký čaj, chutná báááááááááááječně...(jako ten čaj, ne Robert, aby bylo jasno). To je na těch závodech bezva, že se můžete stiskat úplně ze všema chlapama a naprosto beztrestně, bo to atleti v cíli dělají :-)


Jarynek se na kole během závodu dobře bavil...Prej: „Dojedu Petru a ptám se – jak je? A Petra odpoví -kurva“ :-) ...tak jedu za Ulčou a ptám se“Jak je? A ona odpoví - kurva“ :-) ...No ještě, že Robert a Lenia odpovídali normálně...“ Já se přiznávám, že občas bývám poněkud sprostá, ale člověku to tak nějak pomůže...

A protože Kobeřice jsou vedle Kravař a protože se tradice mají dodržovat, jedeme do cukrárny Jařabová. Zde nastává  zákusková smršť. Bohužel mě krotil Robert-můj pedagogický dozor...chtěla jsem si dát tři větrníky,ale po jeho hlášce: „Leňulo kroť se, na oběd je kachna“ jsem si zbaběle dala jen jeden karamelový řez. Zato pak na osobáček následovaly Bechery s týmem, bo to jsou bylinky a bylinky jsou zdravé. Obsluze jsem sdělila,že nejsme alkoholici, ale běžci a že pokud by je to zajímalo, mám dnes osobák :-)

A u stolu se debatovalo, zase o běhu, maraton v Bratislavě je za dveřmi...a taky o výstupu na Grossvenediger jsem debatovali a taky něco málo o Elbrusu...a to je všecko, za týden na týmovém soustředění si to milí Pajtaškové dopovídáme :-) 
 
Chceš – li dobře zaběhat,
Musíš maso denně žřat.
K tomu pivko, chipsů pár,
Jen aby ses rozběhal.
S veganstvím budeš na kordy,
zato si rubneš rekordy!


sobota 25. února 2017



Vítězně! Je 25. únor :-) přeci....předPOSLEDNÍ Lysacup

Asi tak tři roky, tři roky se vrhám do Lysacupů a jiných horských běhů. S výsledky nemastnými-neslanými...Až letošní ročník LC se to zlomilo...začalo mi to i do těch kopců běhat.

25.2.2017. Etapa od hotelu Petr Bezruč. Časovka. Nic od ní nečekám, protože se mi na ní vydařil osobák v prosinci a ani běžec, i když je jenom člověk, nemá být nenažrany a má znát se limity (...Lysacup-poznej svůj limit).

Z Ostravy vyrážíme autem s Evou a Štěpánem, dnes se startuje intervalově, tak jsme se my Pajtašci z BO VZS nezkoordinovali.

Nečekaně se na startu potkávám i s Oceláky Raduzem a Bárou. Bára mi vzhledem k tomu, že nemá čip a nezávodí, nabízí, že se mnou bude do kopca dřystat. No proč ne, nechat si krýt záda paní doktorkou se vždycky šikne. První pomoc je první pomoc...Co když to se mnou sekne na náledí, že...Jen ji upozorňuju, že mě asi do dřystani brzo dojde energie a budu asi jenom kuwovat, tak ať si to nebere osobně a nemyslí si, že jsem sprostá.


Způsobně se řadíme to „fronty na banány“- do fronty na start, jestli mi jako rozumíš. Přede mnou Eva, Štěpán, taky Tomáše ze Šantánku potkávám, Filipa, co se rozhodl na poslední chvíli, že v sobotu bez Lysacupu prostě být nemože. A taky Standu Skomorowského z Rzeczi Pospolite – pogadame, to bude můj vodič, ten mi nesmí zmizet z dohledu, ten je o něco rychlejší než já...Startuje se po 15 vteřinách, abychom se nemačkali, nebo vlastně proč :-) ...

Píp - ozve se můj čip a já vybíhám. Opravdu vybíhám a až k hangu poběžím. Protože běhání je hlavně o hlavě a když se naprogramuji, že se KOPCE BĚHAT DAJÍ, tak se prostě běhat dají. Hned ze startu to klouže, ale mi ne, mi náledí neva. Inovejty oroky drží jak přibité, fajně jsem si je před třemi lety koupila, investice jak sviňa, lepší než kožené lodičky nebo Vuitonka :-). A je tu hang. Přecházím do chůze..bude to bolet, jasná věc. A v tom se za mnou ozve doktorka. „Hele, Nevřalovi jsou už v porodnici, už rodí. Tak si to přeber. Chtěla bys rodit nebo je lepší lézt do kopce :-) ?“. No tak tady není co řešit. Brnkačka kopečky, že...

Hang je za námi, běžím. Koukám na Standu. Běží. Dokud běží Standa, běžím i já. Občas přejde do chůze, napodobím ho, vydýchám se a znovu běžím. Další stoupání a funění. Ale běžím...Bára už je za mnou, asi jsem ji utekla...Uffff, trochu rovinky a další prudké stoupání. Uvažuji o chůzi. Ale Standa běží ... A navíc potkávám kolegyni z práce, kterak jde z kopca. Rozhodnu se před Pavlou fintit a furt běžím...Nějací fešáci Lysacupisti sbíhají z kopca a povzbuzují :“Výborně Lenko, běžíš, držíš to“. Kurňa zas nemůžu do chůze, bo bych se v týmovém dresu ztrapnila. 

Na Garminech něco kolem 2,5 km. Hmmm to vypadá, že budu ráda, když zaběhnu těsně pod hodinu. Hmmmm, to by chtělo nějakou motivaci...Přišla!!! Wagnerka si všimla, že si to blbě spočítala (matika mi nikdy nešla, promiň Keňane, promiň Berďo, promiň mami a tati) a že když trošičku zrychlí, bude to pod prosincových osobákových 54 minut. 

Potkávám Rudíka, Filípka a týmovou jedničku Stošu. Synci mi zrobí slavobránu, teda jenom Rudik a Stoša, bo Filipek je ještě prcek, ručky nenatahne nad mou hlavu . Tož to zrychlím, stejně musím, bo Rudik vydal pokyn, že mám přydat...Na Rudika já dám (promiň Majdi).

A je tu Malchor, přede mnou skví se Lysá hora v celé kráce, slunko svítí. Doprčic, proč jsem si nevzala sluneční brýle, alespoň na dyzajn by se hodily...Po sjezdovce přidám chůzi, uberu běh a už je tu Lukáš Podolák s foťákem, tak to se jako prsím, do póz se stylizuju a dávám bacha, abych při tom nezakopla...Pohled na Garminy – ty voe, to se mi snad zdá, to je megasuprboží čas. Volám na Lukáše – „Lukáši bude osobáček, ale už nemožu a asi se poblinkám“. Lukáš mlčí, Lukáš fotí. Co tež odpovědět na ty moje rádobyvtipné kecy...Ale ozve se jakási paní, co schází z kopca “Neblinkejte, mohlo by vás to zbytečně zdržet“. To má paní svatou pravdu. Myslím na...na....na....na co vlastně???? Jo na to, že mám najednou křídla, už jsem vlastně na kopcu, letím, Vladěnka a Luďa v cíli se smějí, pípám čip a padám na kolena. Funím jak mašina, ale na Garminech krásných 49:02. O pět minut a asi deset sekund lépe než v prosinci...To je sen, to je pohádka, já tomu nevěřím, ale jsem nekonečně šťastná. Ani se mi blinkat nechce, to už teď ani nemá cenu :-) . Dělám si fotku s raduzem a Bárou a hrrr na polívku.


Když na tu Lysou horu valim, všelijak se motivuju. A přehrávám si v hlavě všelijaké rozhovory a názory:

Petra (rozuměj ředitelka venkovského gymnázia): „No to by se mělo běhat, ne chodit, ten Lysacup“

Bobiká v jednom e-mailu „....to uvidíš, to je třeba ty kopce běhat alespoň dva roky, aby ses začala zlepšovat...“

MUDr. Sulitka při zátěžových testech letos v únoru.“Vy jste mě překvapila. Vidím tady ve výsledcích nejen vytrvalost, ale i rychlostní a silové předpoklady“. 

Jarynek: „ A to jsi nedávno Ulčo říkala, že jsi asfalťák. Že ty silniční běhy tě baví více“.

A je mi jasné, co mi na to mé kopcoběhání řekne Prezydent Koudy...“Kurde přydej. Všeci přydejte“ Tuž jsem si veliteli dneska  pořádně doma u oběda na talíř přidala :-)


A teď mi to došlo. Dnes je vlastně 25. únor...Prej Vítězný únor...Ale dnes je jiná doba, dneska se radujeme z osobáků. Protože kromě mě si ho rubla i Eva, Ivon, Raduš tak trochu naša, když je Rudikova ségra a Majdy švagrová a blondýnka, Marián z konkurenčního Šantánku, Jarynek, Pája...A tak sedíme a jíme v Bezručce, máme radost, Deni hraje na klavír, Ivon celá září, Berďa se našel, slunko svítí a je nám prostě parádně...Tak už jen... aby to zdraví bylo!!!!



pátek 18. listopadu 2016

Je to tam!!! Pod padesát!!!



Jupíííííííííííííííííííííííííííííííí. Huráááááááááááááááááááááááá. Naaaaaaaaaaaaaaaaaajs. 

Jako BACHA....Teď se budu naprosto regulérně CHLUBIT...ale já musím, já mám radost. Taková pošetilost postarších žen  (koukla jsem před chvílí do občanky).

Ve čtvrtek 17.11. mi skončila letošní závodní sezóna. Skončila přenáramně krásně. Jak jsem se na začátku roku běžecky trápila, tak se na konci roku mohu samou běžeckou radostí zbláznit. Daří se, daří...

Běh 17. Listopadu jsem si naplánovala poté, co mi letos ani jeden desetikilometrový závod nevyšel pod 50 minut. Hodně v zimě a na jaře letošního roku trénovala, přesto se nedařilo. Jakože jsem se smířila s tím, že na tenhle čas už jsem prostě stará, ve skutečnosti jsem ale tajně doufala ...cum spiro  spero, že. 

V sobotu se mi lehce běžel Lysacup, v neděli jsem si čas vylepšila i na Starobělských Lurdách...vypadalo to slibně. Na druhou stranu mě trápil bacil a  naražená dupa. Nedělní pád jsem totiž stále ještě nerozchodila...Chvilku jsem měla nutkání na závod nejít. Ale překonala jsem to. Gott sei dank!!!

Zázemí závodu je v budově Základní školy v Hrabové, zde s Robertem zaplatíme 60 Kč startovného ( ano, i tak málo je v dnešní době možné zaplatit), vyzvedneme startovní číslo a jdeme se převléknout.

Při vyzvedávání startovního čílsa potkávám kolegy z práce, taky Dědka Beskydského, Halloottu a kde se vzal, tu se vzal i pankáč Rudik. No fajn, nejsem tu z VZS jediná. Rudík má formu, jen by mohl cosyk přibrat. Robert má o něco menší formu, zato ale má ostruhu na patě. Kolegové z práce jsou nažhavení do osobáku. A já se tak nějak blemcám. Robert se mě snaží před startem znervóznit, abych nebyla rychlejší než on a tak mě různě komanduje: „Leňulo, ukliď si ten batoh“...“Leňule spadl ti batoh“...“Leňule zvedni ten batoh“...Prostě typický manželský monolog po 18 letech :-).

A včil to přijde!

Startovní  pozice v 10:00:00: kašel, rýma, naražená kostrč, mírná únava z víkendových závodů a lehký hlad, bo snídala jsem už v 7 hodin. V tomhle stavu žádná přehnaná očekávání, jen taková menší  :-(
 
Jenomže když na sebe člověk poprvé oblékne nový růžový VZS dres, začnou se dít věci !!! Za prvé vás každý chválí za barevnou sladěnost, za druhé nožky dostanou nečekaný příděl energie. Prostě jsem vyběhla a šlo to zázračně lehce. První kilometr pod 5 minut, stejně tak i druhý, třetí, na čtvrtém kilometru předbíhám Báru Fišerovou, co je vždycky lepší, na pátém kilometru předbíhám Lídu Šokalovou, kterou jsem snad taky ještě nikdy nepředběhla. Pořád jsem na průměrném čase pod 5 minut, přichází obrátka a hurá zpátky po stejné trase. Vítr chvíli fouká z boku, chvíli proti, sem tam foukne lehce do zad...A zase předbíhám a předbíhám...

Cílová pozice v 10:49:01: je to tam, je to tam, je to tam. Po čtyřech letech už zase můj čas na 10 kilometrů začíná čtyřkou. Někdy je nejlepší nic neočekávat :-)



Já su takové šťastné!!!! Dostávám medailu, padám Robertovi do náruče (jsem mu odpustila to komandování), beru si koláček, čaj, tatranku a furt dřystam od radosti. Kolegové z práce dali osobák kolem 45 minut, jsou taky happy. Hned plánujeme, jak budeme trénovat intervaly a příští sezonu dáme osobáky.



Rudik běžel famozně za 43:21, Robert běžel famózně za 46:48. Asi nějako erupce na slunci nebo se musíme smířit s tím, že jsme vážně kurde dobří a přydali jsme. By nás náš milý prezydent Koudy mohl vyznamenat nebo tak něco...ví přeci, jak ráda piju Bohemia sekt rosé...
Lidi a teď ještě pecka...v kategorii baby nad 40, jsem z 22 skončila čtvrtá!!! Mám imaginární bramborovou medailu!!!! Doma jsem byla tak rozradostněná, že jsem tu medailu vyprala i s oblečením. Nerozpadla se, bo je dřevěná :-)






KONEC CHLUBENÍ, trocha euforické poezie:

V růžovém dresu,
Na běh se třesu.
Chlapi se na mě lepijó,
všeci se se mnou fotijó.
Barvička přidá na rychlosti,
pomalost už je minulostí.
Na to jsem tedy čekala,
snad brzo cinkne medaila.
Mít ještě růžovou bundičku,
budu za týmovou jedničku

Tímto vyhlašuji čtrnáctidenní progam požírání vepřového, válení se na gauči a NEBĚHÁNÍ