čtvrtek 23. prosince 2010

Závod nebo gaučink? To je, oč tu běží...


Jak říkám-po startu pěkně v řadě za sebou a pooomalu.


Maminy a omladina




Jo! V cíli a v doprovodu bodyguardů - mám to za sebou.


Mohla jsem dnes dopoledne páchat „gaučink“. Uspat Markétku, Anetce pustit televizi a sama se s časopisem v ruce uvést do horizontální polohy.Copak to ale jde, když jirka Brož pořádá Vánoční kros v Bělském lese? A venku je hezky, nepřší, nefouká, jen to lehce zavání smogovou situací?
Letos mě závod čekal už potřetí. V roce 2007 jsem 6 km běžela něco kolem 28 minut, v roce 2009 něco kolem 36 minut no a dnes to byla velká neznámá vzhledem k tomu, že na trase bylo občas náledí, občas tající sníh, občas hluboké závěje. Bylo mi jasné, že se osobák v žádném případě konat nebude.
Ráno bylo hodně hektické. Uvařit všechno na bramborový salát, předvařit si rybí polévku, uvařit oběd. Na start jsem s Anetkou a Markétkouv kočárku vyrazila těsně před desátou hodinou, takže jsme musely poměrně dost spěchat, aby jsme k 2 km vzdáleném startu dorazily do 10:30. Naštěstí jsme to zvládly a já se ani nemusela rozcvičovat, protože jsem svižnou chůzí byla pěkně zahřátá.
Bylo to tak fajn, vidět na startu známé tváře. Forresty, další MK Seitlovce a také spoustu mimoklubovních kolegů. Kecám – doslova mnou lomcovaly endorfiny...
První kilometr na oválu v Areálu zdraví (Pilinka) nebyl o běhu. Všichni jsme běželi krokem, v řadě za sebou, předbíhat nebylo možné, ťapkali jsme si po vyšlapané pěšince. Jakmile ale trasa zamířila směrem do lesa, každý nasadil své závodní tempo. I já. Pěkně jsem tedy funěla a hekala. Ale nechtěla jsem se ulívat a také jsem potřebovala být brzo v cíli vzhledem k tomu, že dnes poprvé hlídala Markétku Anetka. Je to sice šikulka, Markétka navíc spokojeně spala v kočárku a kolem bylo plno dospělých, ale přece jenom mi to nedalo...
Závodilo nás asi tak 60, z toho bylo dvanáct žen. Mám radost, že jsem jich pár předběhla, dokonce i pár chlapů mi dýchalo na záda. Do cíle jsem nakonec doběhla jako osmá žena za 30:40. Celkem dobrý, vzhledem k těm fofrům...
Vyhlášení výsledků se konalo cca 2 hodiny po doběhu v restauraci U Bohuše. Za pomoci motorizovaného Sokolíka jsem s holkama dorazila po 13-té hodině, abych zjistila, že už je po všem. Výsledky vyhlášeny, tombola rozdána. Jenže já tam stejně kvůli tomboly nešla. Šla jsem tam kvůli zdravému jádru MK Seitl. Padlo nějaké to pivíčko a vedly se silácké řeči, plánovaly se maratony a probíraly se nejen tréninkové plány...A mě vlastně až dnes chytla pravá předvánoční atmosféra J.

neděle 12. prosince 2010

Jak bylo v Bešeňové? WYBUOOORNĚ!


Tak vyrážíme na cestu. V tanku...


Součástí sobotního společenského večera bylo i tradiční poměřování figury s naším Halloottou předsedoou



Takhle dobře se jí v Salaši Krajinka u Ružomberoku. Její akcie nevlastním, přesto však vřele doporučuji - www.salas-krajinka.sk



Bešeňová??? Bešeňová!!!

Myšlenka na sportovně-relaxační-společenský výlet do Bešeňové vznikla spontánně už v září po Wachaumarathonu, během máchání se v termálech v Laa an der Thaya. Měli jsme tedy celé tři měsíce na detailní přípravy.
Plán konec konců nebyl zas tak složitý. Vyrazit v sobotu, po dojetí do cíle si jít zaběhat trasu v délce maximálně do 15 kilometrů, pak se jít vyrochnit do termálů a den zakončit bujarou zábavou , hraním společenských her, zpěvem a tancem v penzionu ve skvělé společnosti nás samých (členů MK Seitl Ostrava, aby bylo jasno). Neděle měla mít podobu ranního běhu, následného plavání a povalování v horké vodě a po vydatném pozdním oběde měla následovat cesta domů...Po zkušenostech z Wachau jsme se chtěli vyvarovat logistických chyb a proto jsme nepodcenili zásoby Bohemia Sektu. Byla ho basa a proto jsme po celou cestu Danuščiným tankem báječně cinkali.
Je to téměř neuvěřitelné, ale plán se stal skutečností! V počtu dvanácti členů MK jsme z Ostravy na cestu vyrazili kolem osmé hodiny ranní a kromě toho, že jsme se stali svědky jedné dopravní nehody, nepostihlo nás nic špatného. Sotva jsme dorazili do cíle, projevilo se to, že jsme na běhu bezvýhradně závislí. Bez reptání jsme se totiž převlékli a vyrazili si zaběhat. Byla to jedním slovem paráda. Poté, co jsme v Ostravě zažili v tomto týdnu inverzi a vzduch plný exhalací, byl běh k Liptovské Maře a zpátky čerstvě napadaným sněhem silně návykovou záležitostí. Nakonec jsme odběhli přibližně 12 kilometrů.
Termály v Bešeňové jsou opravdu hodně horké. Až na dvě vyjímky ( plavecký bazén a pak hooodně studený bazén) mají všechny venkovní bazény teplotu mezi 36 až 40C, takže nám nijak nevadila teplota vzduchu, která se pohybovala kolem - 4C. Pozvolna jsme se ploužili vodou, polehávali, posedávali, pokřikovali a živě konverzovali. Občas jsme vyskočili z bazénu vyválet se ve sněhu. Mě by samozřejmě taková rozpustilost nenapadla. K této zcela nepochopitelné činnosti nás některé vyprovokovala tryskomyš Danuš, která po celý rok pilně trénuje v sauně, tudíž je zvyklá v podstatě na cokoli :-)
Večer jsme se rozhodli trochu zaměstnat i mozek. Snad téměř tři hodiny jsem hráli společenskou hru Aktivity. Někteří z nás – např. já :-), jsme v sobě objevili herecký, malířský a řečnický talent. Po dohrání se zábava tradičně „zvrhla“ , i když k tanečkům na stole a nahodilým výtržnostem tentokrát nedošlo.
Kolem jedné hodiny ranní jsem se spokojeně dokutálela do pokoje. A tady došlo k jediné odchylce od původního plánu, respektive mého soukromého plánu. Těšila jsem se totiž na nepřetržitý spánek od 01:00 do 7:15. Spánek, který nebude přerušovat pláč-řev mého milého batolete Markétky. Do 5:00 hodin to skutečně vypadalo slibně. Pak se však rozrazily dveře pokoje, vešla Danuš a radostně zvolala – „Lenko jsi tady? Vstávej! Já jsem až do teď s Laďou řešila můj tréninkový plán na zaběhnutí maratonu pod 3:30. Mám ho napsaný, bude trvat 8 týdnů a každou sobotu musím uběhnout 30 km.“ Poté, co světu sdělila takovou zásadní zprávu, padla do postele a začala chrápat. Jsem zvyklá na mnohé, takže jsem začala opět pomalu usínat. V tom se však Danuš rozehrál mobil...po pěti minutách znovu ( to mi přišlo zvláštní-proč měla na mobilu buzení na 5:20???) -to už se mi ho podařilo najít a budík vypnout. Asi však měla naprogramovaný ještě nějaký další program, protože po další chvíli mobil začal pípat a pípat a pípat. Společně s Danuščiným chrápáním tak celý pokoj prostoupila kakofonie zvuků a můj spánek šel do ..... Hledím však na svět optimisticky, takže mě po prvotním rozladění naplnil pocit štěstí z toho, že si můžu jen tak ležet se zavřenýma očima...
Ale co, nedělní únavu zahnal ranní běh, plavání a moc dobrý oběd a zpáteční cesta do Ostravy byla opět veselá. A klobouk dolů před Danuš, protože přes její spánkový deficit a silné sněžení a námrazu na silnici, dokázala svůj tank řídit bezpečně a s přehledem ( z tohoto sdělení bude mít určitě radost jistý čtenář mého blogu R.Š.,viď? :-))
Bylo to všechno moc fajn...bylo to VYBUOOORNE! Není důvod být smutný, že naše cesta je u konce. Užili jsem si každé minuty. A máme před sebou několik dalších cest...snad na březnový maraton do Bratislavy, snad na květnové závody do Francie...


Další info, foto, video na http://www.mkseitl.blogspot.com/

sobota 27. listopadu 2010

Kurňa ať je vichr, zima, na trati je vždycky prima - 1/4maraton Lenkyčlenky

Nekecám - sníh a kluzko na startu

Ale jinak na trati pohoda


A odměňování v cíli

      Sotva jsem dnes ráno (po násilném probuzení řvoucím batoletem) mrkla ven z okna, myslela jsem, že mám vlčí mlhu. Včera bylo teplo a slunečno a dnes sníh a teplota na nule. A aby toho nebylo málo, začalo přisněžovat. Jsem teplomilná, nesnáším zimu a tmu, umírám s nástupem zimního času a k životu se probouzím asi tak v polovině května.
       Ale poslední sobota v měsíci listopadu už čtvrtým rokem patří ¼ maratonu Lenkyčlenky. Letos byl závod zařazen do poháru Rybost. Přesto jsem byla překvapena poměrně velkou účastí – na tu slotu slušných 42 běžců a k tomu 6 nadšenců, kteří si troufnuli na ½ maraton.
       Myslím, že účast na tomto závodě bere každý jako spíše rekreačně-společenskou záležitost. Je to báječná příležitost zasportovat si před nástupem vánočního shonu. Je to příležitost se po doběhnutí srazit u piva či lima a popovídat si. No a je to samozřejmě i příležitost něco vyhrát. Letos jsem to pojala jinak. Upekla jsem hned dvě perníková srdce – jedno pro absolutního vítěze v mužích a druhé pro absolutního vítěze v kategorii ženy. Zároveň jsem si ale řekla – proč neodměnit i někoho na zadní pozici? Každý si zaslouží povzbudit, nejen „nabušenci vpředu“, ale i absolutní hobíci běhající pro radost. Proto jsem cenu připravila i pro 23-tího muže a 7-mou ženu v cíli. Pořadí jsem vybrala nahodile...ani jedna cifra není mé šťastné číslo :-).
       Na startu byla zima. Trochu to klouzalo a strašně hodně fučel vítr. Ale hned po prvním kilometru jsem se zahřála, nabrala provozní teplotu a pohodové tempo. Nebylo kam spěchat, nevyhrála jsem přece své zdraví v loterii...ještě tak někde uklouznout nebo třebas ztratit hlas...
       Stejně se ale přiznám, že i přes tu relativní pohodu jsem se těšila do cíle. Dorazila jsem asi po 54 minutách, kopla do sebe horký čaj a spěchala do šatny. Vzhledem k tomu, že vyhlášení výsledků nastalo až v pravé poledne, byl čas na konverzaci, během které jsme i plánovali další, už 5-tý ročník ¼ maratonu Lenkyčlenky. Bude – ne v Třebovicíh, ale v Bělském lese. Současně se mi v hlavě šrotí i hromada dalších nápadů. Myslím, že to bude moc fajn!
      Srdce si letos domů odnesli Roman Baláž a Ivana Zbořilová z Baláž Teamu, ačkoliv se na vedoucí ženské pozici dlouho držela naše tryskomyš Danuš. Patrně si ale cílem řekla, že je tlustá a nemá na žádnou sladkost nárok, proto vedení přepustila právě velmi štíhlé Ivě...nevím-to je fabulace,tak se holky nezlobte:-). Detailní výsledkovou listinu najdete na www.mkseitl.blogspot.com. 

       Běžecké dopoledne mělo nakonec wellnes dohru v podobě relaxace v aquaparku na Olešné. Té se už účastnila i má rodinka a zejména holky si to užily dosytosti. Jenže ač ve vodě, stejně jsme celou dobu všichni plánovali další a další běhy. Díky tomu jsme ve vířivce konečně vyřešili největší dilema MK Seitlovců pro rok 2011. V září 2011 jsme totiž chtěli běžet maraton v Berlíně. Bohužel na stejný termín náš Hallootto přesunul termín Ostravského maratonu – 5O.tého ročníku. Můžeme o tom pochybovat, můžeme o tom vést spory, ale je naší morální povinností domovský klub při této významné příležitosti podpořit. Takže si 24. září 2011 radostně odběhneme Ostravský maraton, abychom se pak na 30.října 2011 přesunuli do Ljubljaně – tento maraton byl totiž také v dlouhodobém hledáčku našeho zájmu.


  Tak a teď mi to nedá – MOC DĚKUJI Haloottovi, Jarce Maratonce a Sandokanovi za pomoc. Bez jejich časoměření, papírování a organizování by nebylo možné ¼ maraton uskutečnit. A moc děkuji vám běžcům, kteří jste dnes přišli. Udělali jste mi radost!!!
   



pondělí 22. listopadu 2010

Jak jsem "požírala vepřové"


To je ta husa...pro jistotu dodávám, že husa je to na talíři, ne to v tom růžovém tričku...Kolikmá vlastně taková husa proteinů, minerálů, vitamínů :-)) ?

     Po Hornické desítce jsem 6.-tého listopadu na svém blogu veřejně vyhlásila, že pro mě skončila závodní sezóna a nastává nádherné 2-týdenní období nicnedělání a požírání vepřového. Ta vidina válení se na gauči s rukama mastnýma od pečínky se zdála být tak lákavá...No a jak to tedy nakonec celé dopadlo?
     Týden první jsem se striktně držela svého prohlášení. Žádný běh!!! Jen jsem si střihla dva lampionové průvody, dvakrát bazén, pravidelné 15-ti minutové rozvičky na elipticalu, strečink, klikydřepysedylehy, turistiku v Beskydech a pravidelné procházky s batoletem Markétkou. Hlavně jsem se však věnovala řízenému obžerství. ..Bylo jedinečné - jedla jsem asi tak 10 krát denně. Kupodivu jsem však nejenže nebřibrala, ale něco málo zhubnula. Nejhezčí den nastal v sobotu 13. listopadu. Svatomartinská husa, červené zelí, domácí knedlíky, to vše zapíjeno letošním Svatomartinským vínem. To se opakovalo i v neděli. Přejedla jsem se tak, že jsem ležela a nemohla se hnout. Bez výčitek!!!
     Týden druhý jsem už ale tak zásadová nebyla. V pondělí a v úterý jsem si dala po pěti kilometrech mírného běhu. Ve středu jsem vyběhla na společný trénink s Forresty a bylo z toho krásných 17 kilometrů. Čtvrtek bazén, v sobotu 8 ranních kilometrů. Ale na druhou stranu – bylo to všechno v takové pohodě, že se to snad ani jako trénink nedá počítat. Co se obžerství týče, ubrala jsem na vepřovém, ale připadala na sladkém. Větrníky, laskonky...Váha se ani nepohnula.
     Není to špatné, občas se „zvrhnout“- upřímně si myslím, že mi ta absolutní a plánovaná ztráta disciplíny prospěla. Jsem plna elánu do sbírání vytrvalostních kilometrů. Začíná období stavění pyramidy. Ta nejhezčí část běžecké přípravy (tedy alespoň pro mě) – dlouhé výběhy. Alea iacta est:-)

středa 17. listopadu 2010

UŽ JE TO TADY - 1/4 maraton Lenkyčlenky

To je trasa - brnkačka, dva okruhy po rovině...



Závod zařazen do Česko-Polského poháru „RYBOST“


Pořadatel : MK Seitl Ostrava a Lenkačlenka
Termín : sobota 27.11.2010
Šatny a sprchy: fotbalové hřiště Ostrava – Třebovice
Start : 10 ºº hod. pod fotbalovým hřištěm
Přihlášky : E-mail: lenkaclenka@centrum.cz
Startovné : 100,- Kč
Prezentace : 27.11.2010 fotbalové hřiště Ostrava - Třebovice, 9:15 – 9:45
Kategorie : muži
ženy
Ceny : Absolutní vítěz a absolutní vítězka – obdrží „Srdce
Lenkyčlenky“

Všichni, kdo doběhnou do cíle, obdrží medaili.

23-tí muž v cíli a 7-má žena v cíli obdrží „cenu útěchy“

Trasa: 2 okruhy po cyklostezce s minimálním převýšením, bude značená- nikdo nezabloudí!!!
V cíli občerstvení: čaj, pivo (limo)
Vyhodnocení: 12.00 hodin
Ředitel závodu: Wágnerová Lenka
Hlavní rozhodčí: Sandokan

neděle 7. listopadu 2010

Hornická desítka - rozpačité ráno, ale nakonec spokojenost


Fotky se letos nevyvedly. Tam ta prďola v bílém tričku, modrém nátělníku, vpravo, se startovním číslem 533 - to su já :-))

  To byl takový zvláštní den, ta sobota 6. listopadu. Ráno jsme se vzbudila nevyspaná a s hlavou bolavou jako střep. Mrkla jsem ven, kde chvíli svítilo sluníčko, chvíli se honily černé mraky a do toho všeho foukal silný vichr. Náladu jsem měla na bodě nula a energie se pohybovala někde v mínusových hodnotách. Ondřej Synek vybojoval na Novém Zélandu zlato ve skifu...a já mám někde šmatlat Hornickou desítku? Všechno mi padalo z rukou a nic se mi nedařilo. Poslední věc, na kterou jsem měla chuť, byl nějaký odpolední závod. Jenomže jsem už byla přihlášená a domluvená a tak ve 13 hodin nezbývalo nic jiného, než vyrazit směr Frýdek – Místek. Ani setkání s Forresty mě nenadopovalo a já si říkala, že je to špatné znamení, že tu desítku nejen že zaběhnu špatně, ale že ji možná nedoběhnu vůbec.
  Ve Frýdku při prezentaci se mi už nálada pomalu začala zvedat. Všechno totiž probíhalo hladce a potkávala jsem plno známých. Ovšem hlavní vzpruhu vymyslela naše tryskomyš Danuš. Poté, co jsme se srazily ještě s Radkou Miturkou, vytáhla nás hodinu a půl před startem na jednu zdravotní štamprdli. No musely jsme v té restauraci vypadat asi hodně „sportovně nestandartně“- startovní čísla na hrudi a panáček na stole. Svědkem našeho poklesku se stal Jirka „Žorž“ Harašta, který za Lašský běžecký klub přijel na závod páchat fotodokumentaci. Patrně přijel vozem, protože zatímco náš babinec usrkával lihovinu, on měl na stole kávu a vodu a zásoboval nás svými veselými historkami, ale zejména svým proklatě nakažlivým smíchem...
  No a pak už bylo o něco lépe...Tak například jsme s Danuš před zrcadlem v šatně definitivně vyřešily otázku, která z nás má větší zadek a která tlustější nohy. Tento spor jsme vedly už několik měsíců a teprve předstartovní stres ve Frýdku – Místku odhalil pravdu :-). Hodně nás pobavil i Paparazzi Rosťa-opět totiž nezávodil. Příčinou byla pro tenokrát achilovka. Vůbec se mi zdá, že je Rosťa ve spárech moribundu...už zase! Radost nám naopak udělal AVS alias Sokolík, který pro změnu běhat může, zdá se, že jeho vleklé zdravotní problémy jsou u konce.
  Na startu jsem byla naprosto klidná. Vůbec žádné představy o cílovém čase jsem neměla, chtěla jsem jen nejprve běžet zvolna a v posledním kole přidat, co to dá. Běželo se mi celkem dobře, přesto ne ideálně. Dost silně foukal vítr, bohužel ne do zad...Asi od šestého kilometru, poté, co jsem přidala na tempu, jsem měla pocit slabosti v nohách. Asi se ozvala prodělaná viróza- Porubský ¼ maraton jsem totiž odnesla nejen ztrátou hlasu, ale i teplotami a rýmou. Pozitivní ale bylo, že jsem zrychlené tempo byla schopná udýchat. Proto jsem si od osmého kilometru troufnula přidat. A předbíhala jsem a předbíhala. Toho pocitu se hned tak rychle nenabažím :-).
  Do cíle jsem nakonec doběhla s časem 48:57. Zůstala jsem tak 53 vteřin za svým osobním rekordem na této trati z roku 2008. Během deseti dnů jsem dokázala zase zaběhnout deset kilometrů pod 50 minut a troufám si tvrdit, že mi to nečinilo moc velký problém. Asi to už není náhoda...
  Jsem tedy spokojená. Tedy – byla bych spokojená, kdybych se dnes nepodívala na své mezičasy:

1. kolo: 16:44
2. kolo: 16:21
3. kolo: 15:52

Sakra, já nejsem spokojená, já jsem NADŠENÁ!!!  Dařilo se mi běžet takticky, rozložit si síly a zrychlovat. Konečně!!!
  Mou radost nezkalí ani to, že jsem tradičně nic nevyhrála v tombole. Mé závodní ego je uspokojeno. I můj žaludek se měl dobře – do doběhu nás čekal guláš. A ukojen byl i můj smysl pro estetično – letos totiž všichni dopředu přihlášení závodníci dostali pěkná , černá funkční trička.
  Jak už jsem avizovala dříve, mám před sebou krásné posezonní období. Žádný náročný závod přede mnou, žádné tréninky úseků, žádné povinnosti...Jen dva týdny gaučingu a pojídání vepřového. Já zkrátka umím žít  :-)


   


čtvrtek 28. října 2010

Porubský ¼ maraton – ta radost mnou lomcuje!!!

Medovina, aby nebyla zima

 

Skupina šesti

Já nevím, zda to není vulgární-když tak to vymažu. Ale tomu se říká "tisíc malých orgasmů v cíli":-)))


Nejlepší běžecký oddíl na světě

  Je 28. říjen, státní svátek, volno a v Ostravě – Porubě se již tradičně běží Porubský ¼ maraton. Letos už 10. ročník a s rekordní účastí - něco kolem 170 běžců.
  Já ho letos běžela potřetí . Čas z roku 2007 už zmizel v propadlišti dějin, ale v říjnu 2008 jsem byla v cíli s výsledkem 48:01 moc spokojená . V říjnu 2009 nebylo s dvouměsíční Markétkou na nějaké závodění ani pomyšlení. Až zase letos. Zcela nečekaně jsem na závod od rodinky, tedy od hlavy rodiny, dostala „vycházku“ . Taková velkorysost se nedala nevyužít a proto jsem v 10:15 stepovala u Dakoty, kde jsem měla sraz s Forresty Danuš a Raduzem. Aby bylo jasno – Forresti jsou běžecká skupina v rámci MK Seitl, s proměnným počtem účastníků, se kterou pravidelně trénujeme v Bělském lese a okolí. 
  Je zajímavé, jak mě sebemenší kontakt s těmihle lidmi nadopuje energií, elánem a optimismem. Dnes se tato ztělesněná euforie projevila tak, že jsme si ještě před nasednutím do auta střihli taneček - velice kreativní, podotýkám...nějaký hio-hop... Nezávislý pozorovatel by to asi vyhodnotil jako „sraz spolužáků z „hilfšůle“ . Funkce řidiče se dnes ujala Danuš a pro některé čtenáře mého blogu je nutno zdůraznit, že svůj tank řídí opravdu plynule, zodpovědně a dobře :-).
  U prezentace v Porubě na Hlavní třídě (jo jo, kde jsou doby „Leninky...“) vládla hodně společenská atmosféra – vítali jsme se s kolegy z jiných oddílů, opět si střihli taneček a z důvodu neskutečně silného větru jsme si v bufetu na kolečkách dali (no spíše daly – já a Danuš) malinkatou, teda malou, horkou medovinu. Jako rozehřívač zafungovala skvěle.
  Start měl proběhnout v 11:30, ale z důvodu nějaké vyšší moci, choasu či zrady techniky zazněl startovní výstřel až v 11:40. No na jednu stranu jsem byla dost naštvaná, protože mi byla hrozná zima. Co zima, kosa to byla . Na druhou stranu je dobré vědět, že nic neděje se bez příčiny-v nečekaně získaných deseti minutách jsem se domluvila s klubovým kolegou Jindrou Čápem, že zkusíme běžet spolu za čas přes pět minut na kilometr a v závěrečném šestém kole zkusíme zrychlit. Shodli jsme se, že cokoli, co bude pod 55 minut, budeme považovat za slušný výsledek.
  První čtyři kola jsme s Jindrou a ještě dalšími 4-mi běžci utvořili skupinku držící rovnoměrné tempo. V čele běželi Sandra a Grzegorz ze spřátelného oddílu Energetyka Rybnik, chvílemi tak rozráželi  vítr a nevědomky skvěle plnili funkci vodičů. Se Sandrou se na závodech pravidelně potkávám a vím, že v závěru závodů vždycky výrazně zrychlí. Tak tomu bylo i nyní – od pátého kola přidala na rychlosti, to jsem ji s Jindrou ještě stačila. V šestém a závěrečném kole už měla větší náskok, jenže už jsem to začala solit i já. Zrychlila jsem na průměrné tempo 4:50 – 4:55 min. na kilometr a vychutnávala si předbíhání soupeřů a soupeřek. Cca 1 kilometr před cílem jsem mrkla na hodinky a čas mě hrozně mile překvapil. Došlo mi, že to budu schopná zaběhnout pod 50 minut. Wow!!! I když mi začlo být trochu špatně, ještě jsem zrychlila a posledních možná 100 metrů jsem soutěžila s Petrou Benešovou. Byla jen o desetinu sekundy lepší. 
  Ale já byla úplně radostí mimo. 49:40!!! Neskutečná radost. Paráda. Jupííí. No nevím jak popsat své nadšení. Nejprve jsem hupla kolem krku Jindrovi, pak Halloottovi, pak Paparazzimu, Danuš, dosud neběhajícímu Sokolíkovi a já ještě nevím komu všemu. Pak jsem s Forresty tančila u pódia. Se všemi jsem se fotila. Pak jsem zbodla tatranku a vypila horký čaj. No a konečně mi došlo, že bych se na to slunečné, ale přesto studené a větrné počasí měla pořádně obléknout.
  Ač můj čas nestačil (po právu) na bednu, vyhlašování vítězů jsem si báječně užívala. Na podporu klubových medailistů Danuš, Radky Miturky, Romana Slowioczka, Vašky Procházky jsme totiž různě hlučeli, tleskali, křičeli a tak podobně. Prostě zavládla výborná atmosféra. Jen tak mimochodem jsme nabrali do kluby nové nadějné členy...
  Vyřvala jsem si hlasivky a nemůžu mluvit. Bolí mě v krku, možná ten ¼ maraton odstonám, ale je mi to úplně jedno. Endorfiny pracují na plné pecky...všecky :-)
  No a v 6. listopadu se těším na Hornickou desítku ve Frýdku – Místku. Jsem totiž zvědavá, zda ten dnešní čas byla jen krásná náhoda anebo se skutečně začínám zlepšovat...A pak už bude konec sezony a slovy "mčj" nastane týden požírání vepřového :-)
   


neděle 24. října 2010

Kobeřický půlmaraton – taktika, bůček, cukrárna a znovunalezený mobil

Tak to je ona skupina běžců, které jsem se nejprve držela.

Jsme tři , máme rády běh a jsme téměř blondýny...aneb Lenka-Danuš-Lenka

MK Seitl je nejlepší běžecký oddíl na světě!!!!!

  V roce 2007 jsem Kobeřický půlmaraton běžela poprvé s časem 1:50:52, byl to tenkrát můj třetí půlmaraton v životě. Pamatuji si, že se mi závod líbil, že bylo chladno a to je asi tak všechno. 
  Letos jsem se do Kobeřic vrátila. A byla to pecka. Tak jednak nás z MK Seitl jelo opravdu hodně a už samotná cesta probíhala ve znamení optimismu. Navíc nám Paparazzi slíbil, že po závodě nás všechny zve do cukrárny Jařabová v Kravařích, ať si něco užijem. 
  Při prezentaci jsem potkávala další známé tváře. Všechno tradičně odsýpalo. Na startovní čáře jsem vůbec nebyla nervozní, bylo mi úplně jedno, jak zaběhnu. Jediná emoce, kterou jsem cítila, bylo hrozné „těšení se“. 
  Trať v letošním roce je certifikovaná a měří přesných 21,095 km. Čekalo na nás 5 kol. Po prvním kole jsem zjistila, že jsem nepřepálila a běží se mi moc dobře. Mám pocit, že jsem držela tempo něco kolem 5:40 minut na kilometr. Zařadila jsem se za skupinku pěti běžců a až do konce čtvrtého kola jsem jim dýchala na záda, bez nějakých výrazně zrychlovacích ambicí. A v kole pátém jsem si řekla, že to zkusím trochu osolit, že ještě cítím nějakou energii a zrychlím. Hukla jsem na Laďu Matysíka-člena oné skupiny pěti, že už se těším domů, protože mám na oběd pečený bůček. Laďa jen hlesl, že to mi teda závidí, že bílé maso je to pravé. A jako by zpomalil – představa bůčku, který si na oběd nedá, ho patrně natolik rozhodila, že jsem ho předběhla. Na kopečku kolem hřbitova, kde povrch trati tvoří nepříjemné dlažební kostky, jsem předběhla dalšího člena skupiny, pak dalšího...Mrkla jsem na hodinky a zjistila, že běžím za 5:02. To mě neskutečně vyhecovalo a ještě trošku jsem přidala. V cíli jsem nakonec byla za 1:53:03, rozjařená a rozjuchaná. To se mi myslím ještě nikdy nepovedlo, abych půlmaraton poslední 4 kilometry dokázala zrychlit. 
  Že by se už pomalu, ale jistě začaly projevovat běhy s Forresty? Pranic mě nešetří, protože Danuš, Raduz, Sokolík, Laďa, Andy atd., atd. si pod pojmem vytrvalostní tempo představují něco jiného než já. Vyhecují mě. Posledních pár set metrů před koncem tréninku mě dokonce nutí sprintovat...
  Nebo mě pomáhá hlava, alias psychika – nic neočekávám, nejsem nervozní a proto jsem v cíli mile překvapená? Uvidíme, jak se vyvrbí Hornická desítka v listopadu. Každopádně můžu opět prohlásit, že Kobeřice umí vytvořit báječnou atmosféru. Běžela jsem tam i Zimní běh v lednu, také Dvacítku v březnu a vždy jsem byla spokojená s organizací, s tratí...Přitom si myslím,že zrovna trať je vždy celkem náročná – zvlněná a povrch asfalt, ale sem tam i zpomalující protivné dlažební kostky....
  Dost úvah. Doběhem do cíle vše neskončilo. Po sprše a převlečení následovalo občerstvení...Pivo a klobása. Já jsem to už několikrát zdůrazňovala, že běhám pro tu uzeninu, pro tu flákotu masa...U klobásy jsem narazila na Paparazziho. Ptá se mě: „Tak co, máš alespoň za dvě hodiny?“ Já na to: „Pch, mám to za 1:53:03“. V ten moment jsem proprvé poznala, jak vypadá Rosťa se spadlou čelistí! Už nerýpal. Pak jsme si s Danuš vystály frontu na pivo a čekání si krátily konverzací a navazováním kontaktů. No a pochechtávání samozřejmě.
  Výsledky byly vyhlášeny poměrně svižně a mohli jsme tak všichni vyrazit směr Kravaře, kde proběhl atak na cukrárnu. Dvě plně obsazená auta, dohromady 10 nenažraných běžců, jimž po náročném závodě poklesla hladina cukru v krvi, rozrazilo dvěře a vrhlo se hladově k vitrínám. Paparazzi furiantsky zvolal: „Všechno to platím“ a tak se nikdo nežinýroval, neboť je rentiér a toho hromada zákusků nepoloží.
  Cestou do Ostravy jsme s Rosťou probírali, kdo je více opilý – zda já po jednom anebo Rosťa po dvou pivech. Bohužel jsme se nemohli porovnávat s naší Danuš, neboť ta se vezla ve vozidle č. 2.
  Ale jinak mnou lomcovaly běžecké endorfiny. Já vím, že je hóóódně co zlepšovat. Nejsem stále tam, kde jsem byla v roce 2008. Ale už vidím záblesk šance, že začnu znovu zrychlovat.
  Celá rozveselená jsem dorazila domů, kde mě kromě rodinky přivítala vůně pečeného bůčku. No to bylo pošušňáníčko, to si ani neumíte představit. Kůrčička pěkně křupavá, pečínka nádherně propečená, koření tak akorát...nádhera....
  O ten pocit blaženosti jsem se chtěla rozdělit s Forresty. A v ten okamžik jsem zjistila, že nemám telefon, že nemám čím poslat zprávu. Profesionálně jsem prohledala celý byt, vytěžila členy domácnosti, avšak bez výsledku...Byla jsem dost špatná...pak mě osvítilo. No ano, tefon zůstal v autě, kterým nás do Kobeřic a zpět vezla kolegyňka běžkyně Lenka. Našla ho a dokonce mi ho i přivezla domů. Moc děkuji!!!


  Konec dobrý, všechno dobré. Píšu tenhle blog, hrozně mě bolí nohy, ale jinak jsem stále děsně nadšená. Jen na žaludku mám trochu těžko....


neděle 10. října 2010

Ostravský maraton - jak jsem se nechala vyprovokovat

Však ony nás tu srandičky přejdou, před startem je každý geroj

A vyběhnuto jest

Na trati bylo třeba se usmívat, protože fotgraf číhal za každým stromem

Když je v kategorii 35-39 let málo bab, tak je i bedna


No tak tančíme, no a co???

Po nádherném zážitku z letošního zářijového Wachaumaratonu jsem chtěla vychutnávat běžecké prázdniny. Tu si pohodově zaběhnout jen tak pro radost tréninkově, tu si zaběhnout jen tak pro účast nějaký závod s kilometráží maximálně do 15 kilometrů. Nu ano, věděla jsem, že se 9. října 2010 běží Ostravský maraton. Ale říkala jsem si, že závod vůbec nepoběžím, maximálně si střihnu pro radost z běhu půlmaraton. Protože se ale mooooc dobře znám a vím, jak jsem opět na běhání závislá, poprosila jsem svou kolegyňku běžkyni Danuš, aby mi v případě, že bych přemýšlela nad Ostravským maratonem, dala pár facek.
  Skutečně jsem po Wachau relaxovala – bazén, kolo, gaučinkležink, lehký výběh s maximálním objemem 20 km za týden. Čili je vidět, že jsem svou NEÚČAST na nějakém dalším maratonu v roce 2010 brala maximálně vážně a zodpovědně.
  Jenže pak se stalo...Jindrovi a Pavle z našeho oddílu se narodilo první děťáko, syn Adámek. V úterý na schůzi našeho MK Seitl se hodně slavilo a diskutovalo o nadcházejícím Ostravském maratonu. Dala jsem se do diskuze s naší Danuš, Raduzem a AVSokolíkem (čili zdravým jádrem skupiny Forresti) a všechna předsevzetí šla do kytek...Místo, aby na mě Dana dohlédla a vyhnala mi maraton v roce 2010 z hlavy, ukecala mě, ať si ho zaběhnu s ní. Že se sama bojí, že potřebuje podpořit. No a já ji na to kývla, předpověděla jsem jí čas pod čtyři hodiny a stvrdila to sázkou o láhev rosé sektu! Současně jsme s Forresty vymysleli taktiku, jak Danu hned zkraje neuvařit-měla jsem jí až do půlmaratonu krotit a držet na čase kolem 5:45 na kilometr a pak ji pustit.
  Středeční ráno přišlo vystřízlivění, ale už bylo pozdě....Sliby se mají plnit. Odpoledne jsem se sešla s s Forresty na 8-mi kilometrový výklus v Bělském lese, během kterého jsme se zdravě hecovali a mi došlo, že v sobotu můžu klidně běžet, protože vlastně o nic nejde. Nejsem přece profi běžec na olympiádě, jsem jen ryzí a nadšený hobík. Nechtěla jsem přece běžet na žádný čas, chtěla jsem si prostě zasportovat, vidět se se spoustou známých, mít radost z pohybu a být u toho, když se z Dany stane maratonkyně. 
  Přiznávám, že Ostravský maraton není můj nejoblíbenější. Běží se totiž 7 okruhů po 6-ti kilometrech a já raději běžím z bodu A do bodu B anebo jeden velký okruh. Ale je to domácí závod a pořádá ho náš klub. A uspořádat jakýkoli závod není žádná legrace a my tu nejsme od brblání, ale od běhání...
  Na sobotu jsem měla připravených spoustu konverzačních témat, aby nám s Danou ten závod hezky utíkal a my nevnímaly narůstající kilometry. Ale sotva maraton odstartoval, byla Dana pryč. Vystřelila jako tryskomyš za svým maratonským snem v doprovodu šťastného novotaťky Jindry. A já si jen tak klusala, potkávala známé tváře, prohodila s každým pár slov, usmívala se a těšila se do cíle ve vyrovnaném tempu kolem 6-ti minut. Co 6 kilometrů na občerstvovací stanici jsem se pořádně napila, schrupla kousek čokolády, rozinky a piškot a běžela dál.
  Po 30-tém kilometru mě začaly bolet nohy. Konečně jsem si vytáhla sluchátka a do uší pustila něco povzbudivého. Ale nebyla to nakonec hudba, která mě do dalších 12-ti kilometrů navnadila. Byla to zpráva o tom, že Laďa Dvorský konečně doběhl s časem pod tři hodiny. Že doběhl za 2:55. Já jsem si radostí dokonce poskočila a zavýskla jsem, moc dobře vím, jak dlouho se o zdolání této hranice pokoušel. V začátcích sedmého kola, možná někde na 37-mém kilometru, jsem se v protisměru minula s Danuš. Běžela do cíle. Mrkla jsem na hodinky a bylo mi jasné, že to bude hluboce pod čtyři hodiny. A dostavil se další nával euforie. A aby toho nebylo málo, na trase se objevili dva moc milí fanoušci – manžel s malou Markétkou, která se na mě smála jako sluníčko a mávala a mávala.
  Na 40-tém kilometru jsem už ale byla opravdu unavená a žíznivá . V tom – kde se vzal, tu se vzal. Nikoli princ na bílém koni, ale cyklista v oranžovém trikotu. Nevím, jak se jmenuje (je to ten BOBiká z komentářů???). Zvolal: „Lenko, asi 300 metrů před tebou je Dědek Beskydsky. Toho dáš, přidej“. A dal mi napít vody. Tak jsem poslechla, zrychlila a nechala Dědka za zády. Pak jsem za povzbuzování onoho cyklisty doběhla a předběhla dalšího běžce a pak ještě dalšího a najednou koukám, že je přede mnou Jindra. Tak jsem do toho cíle doběhla s ním. Najednou se únava ztratila, jako vždycky v cíli. To je tak fantastický pocit a je úplně jedno, že čas je nic moc (4:18).
  Začala smršť. Danuš byla rozjuchaná, Laďa byl rozjuchaný, Raduz byl také rozjuchaný, na Masarykově náměstí bylo plno lidí, slunko svítilo, kofolu čepovali, pivo čepovali, gulášek se rozdával, všichni se usmívali, Markétka tleskala, fotilo se, skákalo se, kříčelo se, tančilo se (no spíš jsem jen vrtěla zadkem do rytmu hudby )

  V úterý na schůzi bude asi opět veselo. Ale žádné sázky už uzavírat nebudu, to slibuji !!!

  Ponaučení a předsevzetí do budoucna: 1) přinejmenším do března 2011 žádný maraton nepoběžím 2) nepoběžím, ani kdyby se jakémukoli členovi MK Seitl narodila paterčata 3) nepověřím Danuš, aby mě od účasti na maratonu zrazovala 4) becherovka a whisky lámou jakákoli předsevzetí 5) Danuš mi dluží Bohemia sekt rosé za prohranou sázku 6) když je nejhůř, objeví se cyklista 7) a fakt už to příště musí být POD ČTYŘI!!!!


úterý 21. září 2010

Wachau maraton - tak jsem zpátky (den třetí)


Zasloužený odpočinek v Laa an der Thaya


V noci možná mrzlo, takže v pondělí ráno se nikomu ze zaprdněných a tedy částečně vyhřátých stanů a spacáků nechtělo. Čekal nás však další hodně příjemný, i když poslední den našeho maratonského putování – Therme Laa an der Thaya. Nejdříve jsme ale museli provést velký nákup. Údolí Wachau je známo jako vinařská oblast se zaměřením na veltlínské zelené. A tak jsem si vyhlédli sklípek a nakupovali anakupovali a ochutnávali...
No a termály byly úžasnou relaxační tečkou. Na tři hodiny jsme se naložili do bazénů, vířivek, slané vody a jak nám tak bylo dobře, plánovali jsme další a další maratony. Takže v roce 2011 poběžíme Berlin, v roce 2012 Helsinky, rok 2013 a 2014 lavíruje mezi Barcelonou, Moskvou, Kijevem, Švédskem. Pecka bude rok 2015 – dva členové se rozhodnli oslavit kulaté výročí svých narozenin v New Yorku a my jim rádi budeme dělat doprovod!!!!
Za tři týdny se koná maraton v Ostravě. Vůbec ještě nevím, zda ho poběžím nebo zda se rozhodnu pro půlmaraton. Nebo se možná zúčastním pouze jako divák. Nic teď neřeším. Nechávám všemu volný průběh, nijak se nestresuji. Běhám přece hlavně pro radost.

Wachau maraton - tak jsem zpátky (den druhý)


Jsme tým



Tak to je důvod, proč běhám



V cíli s Danou, velkou podporovatelkou


Guláš pro echt maratonce



Náš boss Hallootto nám dovolil slavit a rád se přidal

Na start maratonu nás z Kremsu do Emmersdorfu dopravil autobus. Pro mě byla zážitkem už ta motorizovaná cesta na start. Údolí Wachau mě totiž okouzlilo. Dunaj, malé vesničky, vinice na kopcích, tu a tam nějaký zámek či klášter nebo zřícenina, no něco pohádkového. Ta krása poněkud mírnila mou narůstající předstartovní nervozitu...
Těsně před startem mi zničeho nic můj šestý smysl našeptal čas 4:12. To by nebylo špatné,pomyslela jsem si. A také jsem si pomyslela, že budu maximálně spokojená s časem do 4:20:00. Přesto se mi prvních pět kilometrů běželo hodně těžko-byla jsem totiž ztuhlá z ranního chladného počasí. Proto mě překvapovalo, že běžím s průměrnou rychlostí něco kolem 5:35 – 5:40 minut na kilometr a stačím běžet s vodičem na cílový čas 3:59. Nicméně jsem se přinutila trošičku zpomalit, nechtěla jsem se nechat ztrhnout postartovní euforií. Tahle taktika se mi hodně vyplatila, s počtem přibývajících kilometrů totiž narůstal i počet běžců, které jsem předbíhala.
Měla jsem vlastně jednoduchý plán – prvních 10 kilometrů běžet s časem 5:50 minut na kilometr a pak zpomalit na 6:00 a v tomto tempu vydržet do konce závodu. Jenomže na 10-tém kilometru jsem se cítila pořád hodně dobře, takže jsem čas 5:50 držela až do kilometru 20-tého. Na 22-tém kilometru jsem si poprvé uvědomila, že začínám být unavená. Jenomže zároveň mi došlo, že polovinu kilometráže mám za sebou a už mě čekají jen světlé okamžiky, klady a pozitiva. Prostě tělo začalo zpomalovat, ale psychika mě neskutečně nakopávala. Před očima mi kromě krás údolí Wachau vyvstávaly představy, že jsem v cíli a na masáži nebo že se válím v někde v Karibiku na pláži nebo že probíhám rozkvetlou třešňovou alejí nebo že jsem na nějaké letní zahradní grilovačce....Samé krásné představy mě napadaly, takže jsem fyzickou únavu dokázala překonávat.
Od 30-tého kilometru mě začaly hrozitánsky bolet nohy. Ta bolest byla chvílemi až nesnesitelná. Ale byla to taková zároveň „zdravá“ bolest způsobená dlouhotrvajícím pohybem. Záda byla v pohodě, kolena v pohodě, achilovka v pohodě, kyčle v pohodě – nebyl důvod neběžet dál. Neustále mě také motivovala skutečnost, že průměrný čas na kilometr jsem bez problémů schopna udržet kolem 6-ti minut. Kolem 30-tého kilometru ale přišla i drobná zrada na trati v podobě asi dvoukilometrové vracečky. To se mi teda vůbec nelíbilo, bylo to hodně frustrující a zpomalující. Ale jinudy se běžet nedalo...
Přibližně 36-tý kilometr přinesl milé překvapení. V protisměru jsem zahlédla dvojici vysmátých běžců. Byl to náš Sokolík alias Versace alias Ampérek a Danuš. Protože jim zdravotní stav nakonec znemožnil běžet celý maraton, rozhodli se dát alespoň zdravotní výklus a morálně mě podpořit. To se jim povedlo, protože koho by nepotěšily zcela jistě pravdivé hlášku typu:“Lenko, běžíš lehce a hezky...Lenko jseš dobrá, to dáš....Lenko,pořád to držíš pod 6-ti minutami na kilometr...“.
Přede mnou se objevil tolik vytoužený Krems. Městečko se začalo stále více přibližovat a pořád ještě s Danuš a Sokolíkem v patách jsem narazila na ukazatel s číslem 40 km a mě začalo docházet, že ten maraton už asi skutečně doběhnu. Začala jsem předbíhat další a další běžce. Začaly mnou cloumat emoce. Do tohoto rozpoložení jsem na trati potkala našeho Halloottu, který nám předal českou vlajku a samozřejmě spoustu povzbudivých slov.
A najednou to bylo tady. Cílová rovinka a cílový oblouk s časomírou. Vzala jsem svým parťákům vlajku, zvedla ji nad hlavu a začala sprintovat, předběhla jsem ještě jednu běžkyni a se slzami v očích jsem proběhla cílem. Moderátor závodu zahlásil : „Lenka Wagnerova, Czech republic“ a já byla úplně hotová. Brečela jsem štěstím, dojetím, únavou. Byla jsem na sebe moc hrdá – mamina na mateřské, co se urvala a zaběhla si maraton...To se nedá popsat, ten pocit....V cíli jsme se všichni objímali....necítila jsem žízeň, hlad, zimu...Jenom jsem si vychutnávala svoje „vítězství...“
Po celou dobu maratonu na mě nepřišla žádná krize. Jedinkrát se mi neudělalo špatně od žaludku, vůbec se mi nemotala hlava, nepřepadl mě hlad ani žízeň. Přičítám to tomu, že jsem na každé občerstvovací stanici nejen pila a jedla, ale také zařazovala minutovu pěší chůzi a tím si odpočinula. Psychicky jsem na tom byla fantasticky, můj šestý smysl mi po celou dobu závodu říkal, že do cíle doběhnu. Ve chvílích té největší velké únavy jsem vzpomínala na Dana Orálka a jeho ultraběh v Údolí smrti. Zdůrazňovala jsem si, že jsem se na tom rozhodně lépe, že 42 kilometrů je v provnání s jeho závodem „brnkačka“ a že stejně nemám jinou možnost, než do cíle doběhnout.
A pak už jen zbývaly příjemné povinnosti – vrátit čip, vyzvednout si tašku s oblečením, něco sníst a vypít, podělit se o dojmy s ostatními MK Seitlovci. A relaxovat! Pořadatel totiž všem závodníkům zařídil volný vstup do bazénu, takže jsme si šli všichni trošku zaplavat, ale hlavně se naložit do vířivky...Po bazénu jsme se zcela mimo zásady zdravé výživy v restauraci nacpali guláškem ( s dvěmi knedlami, ja – ale velikými), zapláchli to pivem a odkouleli se do kempu. A slavilo se... HODNĚ!!! Dorazili za námi i karvinští Černí jezdci Peťa Wala (běžel půlmaraton), Peťa Karkoška (běžel maraton) a rybnický Gregorz Wnuk (běžel maraton). Jako první padla za vlast meruňkovice-jak vyhodnotil její exmajitel Ultralibor, litr bylo málo. Následně došel sekt – taky ho asi bylo málo (mea culpa). Piva bylo hodně, takže zůstalo. Po stránce pitného režimu musíme tedy rozhodně do příštího zahraničního maratonu provést několik zásadních logistických úprav.

Wachau maraton - tak jsem zpátky (den první)



Je sobota 9:00 a my vyrážíme na cestu


Tak takový krásný výhled jsem měli v kempu




Naše provizorní obydlí



Pastapárty


Já nevím, čím začít. Od neděle, konkrétně od 14:11:37-té hodiny jsem v zajetí endorfinů. Doběhla jsem do cíle svůj pátý maraton. Zároveň to byl můj první maraton od roku 2008, první maraton od narození Markétky. V říjnu 2008 jsem do cíle Ostravského maratonu dobíhala s časem 4:04:44. Letos 19.září jsem v rakouském Kremsu 42,195 km zaběhla s časem 4:11:37. Nebylo to pod vysněné čtyři hodiny. Ale to je mi kupodivu úplně fuk. Mám za sebou krásný závod, krásný víkend a „dlouhej flám“ s oddílovými kolegy.
Podotýkám, že po mém fiasku na půlmaratonu v Třebovicích 28. srpna, jsem k celému maratonu přistupovala s obrovskou pokorou a respektem. Došlo mi, že to není jen tak obyčejný běh, ale velký zápřah pro tělo i mysl. Rozhodla jsem se nestresovat žádným vysněným cílovým časem, ale celý závod si hezky užít, kochat se okolím, popovídat si s běžci a doběhnout do cíle v pořádku a ve zdraví.
O Wachaumarathonu jsem se poprvé dozvěděla v období svých běžeckých začátků, tedy někdy v roce 2007. Četla jsem o něm v nějaké knize o běhání, kde byl zařazen mezi nějkrásnější maratony světa. Tehdy jsme si svým kolegou Ultraliborem řekli, že ho „někdy dáme“ a zapsali si ho do pomyslné termínovky.
Letos na něj uzrál čas poté, co se nám nezdařila registrace na Marathon du Medoc. Na schůzích MK Seitl jsme o Wachau s Liborem mluvili tak dlouho, až projevili zájem další a další kolegové z oddílu, takže v sobotu 18.9. jsme v 9.00 z Ostravy vyjížděli ve složení Lenkačlenka, Danuš, Ultralibor, Andy, Hallootto, Sokolík, Radúz a Laďa.
Optimistická nálada se nás všech držela už od počátku cesty. Vůbec jsem byli vybaveni – na sobě jsme měli klubové soupravy, na hlavě čepice Czech Republic a českou vlajku v tašce. Naše auta zatížily nejen iontové nápoje, energetické tyčinky a gely, ale také různé Radegasty, Ostravary, Kozlové, meruňkovice i nějaký ten sektík – to vše pro případnou oslavu.
Jelikož jsem zocelení atleti a nikoli nějaké padavky, rozhodli jsme se pro přespání v kempu na břehu Dunaje ve vesničce jménem Rossatz. Předpokládali jsme, že v půli září a na jihu by ještě nemuselo mrznout a sněžit. Kemp na nás zapůsobil sympaticky, z našeho místa byl krásný výhled na Dunaj, Krems a zříceninu hradu. V době našeho příjezdu jsme byli jediní stanující. Všichni ostatní návštěvníci kempu obývali karavany (předpokládám, že vytápěné).
Sobotní odpoledne a večer jsme po postavení stanů strávili v městečku Krems. Vyzvedli jsem si startovní čísla, na pasta párty zaplnili žaludky těstovinami a ochutnali místní burčák a pivo. Prošli jsme si město a pomalu se dostávali do závodní atmosféry. Pořád jsem vtipkovali a byli v absolutní pohodě. Naši náladu ovšem poněkud zhoršila skutečnost, že zdravotní potíže nedovolily postavit se na sart závodu Daně a Sokolíkovi. Oba to však nesli velmi statečně a po celý víkend nás zásobovali povzbuzováním a slovy obdivu!
První noc ve stanu byla celkem příjemná. Vzhledem k tomu, že bylo oblačno a zataženo, neklesla teplota vzduchu pod nějakých 10C, takže jsem spali celkem nalehko. Já jsem tedy usnula až kolem půlnoci a vzhůru jsem byla už v šest hodin ráno, ale z hlediska matky ročního a v noci „bantujícího“ batolete pro mě šest hodin nepřetržitého spánku představovalo vydatné osvěžení.

neděle 5. září 2010

Podporuji Ostravu


Podporuji Ostravu 2015.


Protože v ní žiju.



Protože je v pohybu.


Protože je rázovitá.



Protože je krásná



Po celých 125 kilometrů štafety podporuji Ostravu, ať porazí Plzeň a titul Evropské hlavní město kultury 2015 získá.

Protože v ní žiju. Protože se mění k nepoznání. Protože je v pohybu. Protože je rázovitá. Protože je krásná...

S kolíkem Kulakem napříč Ostravou. Štafeta 2015, den druhý.


Martinov-poprvé se to "zvrhlo"



Sfárali jsem v Hornickém muzeu



V Michálkovicích jsme projevili slabost pro
uniformy



Vbíháme na Masarykovo náměstí



A štafeta je na náměstí, na pódiu, má za sebou
125 kilometrů. Konec!

Páteční ráno nám nenachystalo optimistický start. V 8:00 hodin v Porubě pršelo a obloha nevypadala, že toho deště nechá. Přesto jsme vyběhly směr Pustkovec. S Libou a Danou jsme tzv. „drbny“ , klábosily jsme a nevnímaly, jak nám 4-kilometrová trasa ubíhá. Ono nám totiž navíc cestou teklo do bot a běžely jsme proto svižně.
Radniční tamtamy patrně fungují rychle a pověst o naší „nenažranosti“ nás předchází, neboť hned na radnici v Pustkovci se podávaly výborné koláče. A mohli jsem se všichni na chvilku schovat před deštěm. A uschnout.
Z Pustkovce vedla cesta do Krásného pole a pak směr Plesná. A v Plesné se počasí umoudřilo, přestalo pršet a tak jsme se mohli kochat nejen pěknými dřevěnými sochami, ale i zpěvem dítek z mateřské školky. Děti se vůbec nestyděly, měly radost, že se můžou předvést a nám všem se to moc líbilo.
Z Plesné se už naprosto pohodově běželo do Martinova. A tady se to poprvé zlomilo...Martinovský starosta dospěl k názoru, že nás cestou může přepadnout ledasjaký bacil a proto jsme poprvé „vypálili červa“. Vážně jsme to dělali pro dobro věci, protože jsme nemohli připustit, aby náš tým oslabila nějaká infekce.
Přes zastávky v Třebovicích, Hošťálkovicích a Lhotce ( všichni starostové nás vřele přivítali a hojně pohostili) vedla naše běžecká pouť do Petřkovic. Tady mě na náměstí čekal fan klub, tedy jeho rodinná část, což bylo milé překvapení. Současně byly Petřkovice i první „exkurzní“ zastávkou. Kromě přivítání na radnici nás totiž čekalo i Hornické muzeum, kterým probíhala i část běžecké trasy. Velmi stylově kousek její části vedl i podzemím, museli jsme tedy nasadit helmy a „sfárat“. V Hornickém muzeu jsem coby správný Ostravák byla už několikrát, ale se štafetovým kolíkem a ve společnosti atletů poprvé. Po vyfárání překvapení nebralo konce. Tak nejprve hornická svačina – chléb se sádlem, škvarkami a cibulí a pak to zapláchnout hornickou vlajkou. Vlajka je barvy černé a zelené. Zelená symbolizuje povrch, trávu a černá je zem a uhlí. Převedeno do tekuté formy rovná se velká „štamprdle“ a v ní dole zelená a na ní fernet. A musíte to vypít, protože je neslušné odmítnout hostitele. A určitě je to po tom sádle a škvarcích zdraví prospěšné.....Navíc - kdo nemaže – nejede.
V Hornickém muzeu jsme nabrali mírné zpoždění a bylo nutné časovou ztrátu dohnat. Proto byli z našich řad vybrání nejrychlejší běžci – Petr, Versace Sokolík a Ultralibor. Běželi jako vítr, takže na náměstí Sv. Čecha v Ostravě - Přívoze jsme byli téměř včas a mohli se k nám přidat děti ze základních škol. Bylo znát, že čekání neholdují, protože jakmile dostali povel ke startu, urvali se a pádili. Na radnici Slezské Ostravy už s námi ale nedoběhli.
Ze Slezské Ostravy jsme se mírným stoupáním dostali až do zoologické zahrady. A tady i zrovna odpočívající členové štafety vystoupily z doprovodných vozidel a oproti původnímu rozpisu jsme přes ZOO běželi všichni. Prohlídka zahrady připomínala tak trochu nájezd japonských turistů. Byla to svižné a přesto báječné.
Služebním východem jsme se dostali rovnou do Michálkovic a naše další zastávka byla u dolu Michal. Opět jsem proběhli jeho areálem a pak nás čekalo přivítání paní starostkou, zpívaní dětí a hornická svačina s vlajkou. Už jsme byli profíci, takže jsme všichni věděli, jak ke konzumaci přistoupit. Nenabrali jsme žádné zpoždění, naopak jsem nabrali mladé hasiče, děti ze škol a běželi směr Radvanice.
Hahá, z Radvanic jsme vyběhli, aniž bychom se ubezpečili, zda jsme všichni. Nebyli, to jsme zjistili ale až na naší další pauze, tentokrát v areálu Ostravského hradu. Přiběhl Ultralibor a zašeptal mi do ouška, že jsho ho pro samé focení a „čurpauzy“ zanechali v Radvanicích na radnici. Nebyl by to ale Ultralibor, kdyby se z takové banální šlamastyky nedokázal vymotat. Zvolil nám neznámou zkratku a na hradě byl téměř dříve, než ostatní členové výpravy. Na hradě se nám věnovala paní kastelánka a vzhledem k časové rezervě jsme měli i čas k jeho prohlídce.
Štefeta se blížila ke svému finále. Přeběhli jsme přes lávku Unie a za doprovodu obrovských loutek doběhli na radnici městské části Moravská Ostrava a Přívoz. Starosta nám na štafetový kolík uvázal poslední stužku. Připojili se junioři z HC Vítkovice, neodpadli mladí hasiči a přidali se ještě další. A pak už posledních 2,3 kilometrů vedlo přes ul. 30. dubna, Stodolní, Nádražní, Čs. Legií a Poštovní na Masarykovo náměstí.
A najednou byl konec...Byli jsme plní euforie, ale taky trochu smutní, že už nikam dál nepoběžíme. Moc hezky jsme si oba dny užili, protáhli si tělo a snad přispěli k dobré věci. Teď jenom musíme do středy držet palce, aby Ostrava Plzeň porazila.

sobota 4. září 2010

S kolíkem Kulakem napříč Ostravou. Štafeta 2015, den první



Těsně před startem křtíme kolíka Kulaka


Mariánské Hory a starostka před vyběhnutím



Ostrava - jih ví, čím potěšit hladové běžecké žaludky

Starosta připnul Kulakovi další stužku a vlevo
stojící Sokolík Versace sleduje, zde vše probíhá
dle etikety



Na radnici Ostrava - jih poprvé došlo i na kulturu


Že s některými členy MK Seitl poběžím letos štafetu, jsem se dozvěděla někdy na jaře. Počátkem léta jsem už věděla, že se poběží 2 dny napříč ostravskými obvody a v srpnu jsme znali nejen přesný termín a složení štafety, ale hlavně jsme se dozvěděli, že svým během přispějeme k podpoře kandidatury Ostravy na Evropské hlavní město kultury 2015.
Před během proběhlo několik organizačních schůzek u Josífka. Náš běžecký tým ve složení Liba, Danuš, Lenka, já, Ultralibor, Sokolík, Petr a Jindra jsme si rozdělili trasu, převzali jednotné oblečky a propadli předstartovní nervozitě. I když ne tak docela - zejména ženská část štafety se zachovala chladnokrevně zodpovědně a ještě pár dní před startem si tzv. „nechala udělat hlavu“.
Štafetový běh odstartoval 2. září 2010 v 8.00 z Vítkovického stadionu. Nejprve byl ale pokřtěn štafetový kolík - po oblití vodou z Ostravice získal přezdívku "Kulak", což je údajně hornické pojmenování jakéhosi dřevěného trámu v dole. A pak to začlo - po výstřelu ze startovní pistole se přes nás přehnal roj nažhavených mlaďochů, kteří se patrně rozhodli 2 km na Vítkovickou radnici sprintovat. Náš běžecký tým v plném počtu však zachoval rozvahu a po nějaké chvíli se naše tempo ustálilo na cca 6min. na kilometr. I to se ukázalo být rychlé, takže jsme na radnici ve Vítkovicích dorazili s mírným předstihem. Aby ne, když nám po celou dobu byla v patách Policie!!! Nic jsme však nespáchali - hoši měšťáci zkrátka kus štafety běželi s námi.
Po ostužkování kolíka Kulaka jsme pokračovali skrz areál Dolních Vítkovic do Mariánských hor. Problém nám stále činilo tempo, byli jsme rychlí. Pak se však do věci vložil náš Ultralibor, předvedl nám, jak se běží stovka a my se zklidnili. Zklidnili jsem se natolik, že jsem pro samé rozjímání přeběhli kolem radnice v Mariánských Horách a museli se vracet. Na druhý pokus se podařilo a paní starostka Janáčková nám nejenže připnula na Kulaka další stužku, ale dokonce si kousek zaběhla s námi. Mariánské hory byla trasa i pro naši Danuš-vyskočila z doprovodného vozidla se Sokolíkem v zádech. Sokolík vůbec po celou dobu štafety plnil záslužnou funkci - chválil nejen sebe, ale pravidelně sděloval, že i my jsme skvělí. Nezanedbatelná je i jeho úloha hlavního imagemakera - tu nám opravil límeček, tu odstranil špínku z kalhot, byli jsem zkrátka stále jako ze škatulky. Tím si vysloužil přezdívku Versace, kterou mu už patrně nikdo neodpáře...

Mám pocit, že snad téměř nikdo z běžců nechtěl příliš využívat doprovodné vozidlo k odpočinku, stále jsme byli na trase v počtu 4 až 6-ti osob.
Z Mariánských hor vedla naše trasa na radnici Ostrava - jih. Tady se nám dostalo velmí vřelého a pohostinného přijetí. Naše srdce a žaludky zaplesaly...Všichni běžci jsou nenažraní...Clebíčky, koláčky, ovoce, voda, káva...Nic jsme se nežinýrovali a doplnili v družném rozhovoru energii. Před startem další etapy nám hezky zazpíval sbor a kolem 10.20 hod. jsme pokračovali dál. I v tomto případě si starosta kousek zaběhl s námi...
V Bělském lese po uběhnutí 15 km má dnešní trasa skončila . Spěchala jsem domů za batoletem Markétkou, takže co se dělo v Polance, St. Bělé, Porubě apod. nevím. Ale shrnu dojmy za první tři etapy: počasí bylo parádní, ani horko, ani zima, semtam sluníčko. Celou dobu běhu nás doprovázeli mlaďoši - studenti a žácí různých škol, Městkou policii jsem už zmínila, junioři fotbalisté Vítkovic, také jsem zahlédla, jak se spontánně přidali běžci v cyklodresech. Pan Horák, Policie, Hallootto nás v doprovodných vozidlem bedlivě hlídali, abychom nesešli z cesty. Zkrátka jsme si to všichni užívali a BYLO TO FAJNE!!!