Hervis ½ maraton ve znamení neštovic aneb uštvaná mamina na trati

Uff, stihly jsme to - startovní čísla máme v kapse



Nezbytná pražská panoramata před závodem


Máme to za sebou, medaila na krku a stojíme na stupni vítězů
(i když to není poznat)

Tak mám za sebou jeden z nejhorších závodů ve své zatím 3-leté amatérské běžecké kariéře. A to jsem si přitom všechno tak nádherně naplánovala! V pátek večer byl v plánu pohodový příjezd do Prahy, abych se na běh pořádně vyspala, v sobotu nejprve závod a potom s rodinkou prohlídka památek, večer pivko s kamarády no a v neděli zoo a pak cesta domů...Jenže plánovat se prostě nevyplácí.
Páteční příjezd do Prahy ještě ušel. Ale pak šlo všechno jinak. Miminko Markétka byla celou noc nějaká hladová a dožadující se kojení. Starší Anetka se probudila s tím,že je jí zle a chce jet domů. No bodejť by ne, když jsem ji šáhnutím na čelo zjistila, že má teplotu...A začal neplánovaný fofr. Hned po 7-mé hodině jsem naprosto nevyspaná vyrazila do centra hledat nějakou otevřenou lékárnu, ale musela jsem pátrat hodinu a půl, proběhat celé centrum, několikrát se svést metrem a také tramvají, abych uspěla až na sedmý pokus. S paralenem v kapse jsem zase sprintovala směr ½ maratonské expo, abych si do 9-té hodiny stihla vyzvednou startovní číslo nejen sobě, ale i klubové kolegyňce Daně Škrdové a Lence Hájkové. Naštěstí se podařilo. Když jsem se pak vrátila do bytu za rodinkou, zjistila jsem, že má Anetka neštovice. Začalo rozhodování – jet ihned domů nebo to risknout, odběhnout si závod a odjet do Ostravy hned po něm? Manžel statečně prohlásil, že holky pohlídá a když jsem se na závod tak těšila, ať ho běžím.
Původní plán byl, že se na startu potkám se svými kolegy a spolužáky z Německa. Jenže jsme se prostě nenašli. Ještě, že jsem byla s Danou a Lenkou, které doslova zářily optismem a skvělou náladou a snažily se to přenést i na mě.

Start byl velmi působivý-za zvuků Smetanovy Vltavy se davy daly do pohybu a mě na chvíli přepadla závodní euforie. Trvala jen chvíli, protože byla vzápětí vystřídána myšlenkami na nemocnou Anetku. Takže ani nevím, kde jsem běžela, kdyby se mě někdo zeptal na trasu, neodpovím mu. Snad si pamatuji jen nějaké mosty, Vltavu a to je tak všechno.
Nedávala jsem si žádné velké cíle, jen jsem si říkala, že by čas pod 2 hodiny udělal radost, nijak jsem na něm ale netrvala. Vůbec se mi neběželo dobře, hned od startu jsem byla unavená, úplně mi zatuhly nohy a chtělo se mi spát. Nedařilo se mi nasadit nějaké stálé tempo, protože chvílemi nebylo možné se skrze davy běžců probrat kupředu. Ještě, že se umoudřilo počasí, to bylo takřka ideální, až na silný vítr. Na 7-mém kilometru mě předbíhala Karin od Černých jezdců, alespoň jsem viděla někoho známého.
Samotná trať mi nepřišla moc těžká, nevadil mi ani asfaltový povrch a kilometry mi celkem ubíhaly. Na občerstvovacích stanicích jsem se pokaždé probojovala k vodě a na 10-tém kilometru jsem zahnala hlad ovocem, které zbylo i na mě, takže jsem nežíznila ani nehladověla.
Na 17-tém kilometru se mě nějaký běžec zeptal, na kolik to běžím a když jsem mu odpověděla, že to vypadá nan cca 1:57 poprosil mě, abych ho potáhla. To se mi celkem dařilo, jen poslední kilometr se mi vlekl a připadal nekonečný. Nakonec jsem doběhla s časem 1:57:55, resp. 1:57:04.Z níže uložené tabulky je vidno, že jsem ke konci zrychlovala. Po závodě jsem stihla pár fotek s Danou a Lenkou a pak už jsme fičeli směr Ostrava a lékařská pohotovost...
Jsem ráda, že jsem si Hervis ½ maraton zaběhla, byla to pro mě nová zkušenost s tak masovým závodem. Ale určitě na něj nebudu vzpomínat nijak hezky s ohledem na okolnosti, které ho provázely.

Split Time min/Km Delta min/Km RealTime
5 Km 0:29:07 5,49 0:29:07 5,49 0:28:16
15 Km 1:23:34 5,34 0:54:27 5,26 1:22:43
Finish 1:57:55 5,35 0:34:21 5,38 1:57:04

Mořkovský zajíc - dva sobotní závody 2 Wettkaempfe am Samstag

Ještě nejsme všichni, zatím čekáme, až začne kočárkový běh - Wir sind noch nicht alle Laeufer, wir erst warten auf dem Lauf mit Kinderwagen



Anetka čeká na start - Aneta wartet auf dem Start


Robert běží 3 kilometry a ještě se u toho usmívá - mein Mann laeuft 3 Kilometr und er laecht...

Hlavní závod na 10 km, mám číslo 97 - Wettkampf auf 10 Kilometr, ich habe die Nummer 97

Jako druhý závod MBP se v sobotu 20.3.2010 uskutečnil Mořkovský zajíc - kde jinde než v Mořkově. Hlavní závod představuje trať na 10 km – běží se po cyklostezce vedoucí převážně lesem v kopcovitém terénu.
Pořadatelé mysleli i na rodinné příslušníky a fanoušky, protože připravili rovněž kratší přidružené závody. Naše 4- členná rodinka se zúčastnila všech.
Tak nejprve to byl běh maminek (případně tatínků, dědečků, babiček apod.) s kočárky na 100 metrů. V podstatě sprint pro maminy a adrenalin pro robátka v kočárku. Na startovní čáře se nás sešlo možná tak 10 závodníků a i když jsme všichni vedli takové ty obecné řeči, že je to hlavně recese, vyhrát jsme chtěli všichni. Já teda běžela naplno a hrozně jsem to prožívala. Markétka v kočárku asi moc nevnímala, jen se jí líbilo drnkotání a natřásání. Ale starší dcera Anetka chtěl medailu a manžel taky fandil. Neudělala jsem rodině ostudu – doběhla jsem třetí!!!
Další běh, ve kterém jsme měli své želízko v ohni, byl běh dětí na 200 metrů v kategorii žáků 1 stupně ZŠ. Anetka běžela, co to šlo. Doběhla pátá a i když byla trošku smutná, že nevyhrála, v cíli sebekriticky uznala, že je to asi tím, že na startu zaspala. Ale jinak se jí závod moc líbil.
Během se zaměstnal i manžel- aby mu rychleji utíkalo čekání na to, až po 10-ti kilomtrech doběhnu do cíle hlavního závodu já, zaběhl si kondiční běh na 3 kilometry. Ještě jsem se nedostala k oficiálním výsledkům, ale prý to bylo s časem kolem 15 minut.
Hlavní závod na 10 km startoval kolem 10.30 hod. Počasí bylo vcelku příznivé, až na hodně silný vítr. Bylo ale teplo, takže jsem už letos konečně mohla běžet v kraťasech. Předpokládala jsem totiž, že se při běhu do kopce pořádně zapotím. A nemýlila jsem se – trať vedla nahoru dolů a tak pořád dokola. Běželo se mi ale moc dobře, kopečky mi totiž vyhovují. Výborné byla značení kilometrů na trati, mohla jsem si průběžně kontrolovat čas, který se mi stále dařilo držet kolem 5 minut na kilometr. Psychicky mě také dost nakopávalo občasné předběhnutí soupeře, zvláště ve stoupání.
I když to není podle pravidel IAAF, závody běhávám s mp3 přehrávačem. A zrovna na 8-mém kilometru mi ve sluchátkách začali The Killers hrát Mr. Brightsight. To byl můj zdravotně nezávadný a všemi tolerovaný doping – trvá totiž necelých 11 minut, takže mi bylo jasné, že když si pospíším, s koncem písničky budu dobíhat do cíle. Jak jsem si řekla, tak také bylo – s časem 50:32. Je to čím dál lepší, pomaličku se vracím ke svým předporodním časům. Pevně doufám, že 17. dubna ve Veřovcicíh už desítku zaběhnu pod 50 minut.
V cíli mi bylo blaze...teplý čaj a párky z uzenářství Machač. Už to přiznám – běhám pro kus žvance...uzeniny to je moje!

Eine Meldung fuer MEPA Sportsverein:

Am Samstag ist die ganze meine Familie gelaufen. Zuerst bin ich einem Wettkamp gelaufen - es hat sich um einen 100 Meter Lauf mit Kinderwagen gehandelt. Ich war die dritte!!! Dann ist meine Tochter Aneta 200 Meter gelaufen, sie war die fuenfte. Mein Mann ist 3 Km gelaufen. Der "Hauptwettkampf" auf 10 Km ist um 10.30 begonnen. Die Strecke war nicht einfach - sehr viel hueglich, aber das passt mir. Im Ziel war ich mit der Zeit 50:32. Ich hoffe, dass naechstens werde ich unter 50 Minuten laufen!

Ludgeřovická 15 - jsem nadšená ze svého fanklubu 15 Km Lauf - ich bin von meinem Fanklub begeistert

Můj fanklub ví, co mi chutná - mein Fanklub weiss, was mir schmeckt

Můj fanklub nikdy nehladoví - Mein Fanklub hat niemals Hunger


Můj fanklub je trpělivý - mein Fanklub geduldig ist

Můj fanklub má smysl pro humor - mein Fanklub der Sinn fuer Humor hat

A já pak zvesela běhám a ještě i zrychlím - und ich kann schneller und mit Freude laufen

To nám to jaro pěkně začíná – zase další závod v termínovce. Dnes jsem si zaběhla 1. ročník Ludgeřovické 15. Jsem nadšená z trati, která byla kopcovitá a vedla přes les i vesnice. Jsem nadšená ze zázemí – pěkné šatny, teplá voda ve sprše, čaj, pivo a klobása po závodě. Jsme nadšená i z času 1:20:53, protože začíná naznačovat pomaloučké zlepšování (předběhla jsem např. E. Rinku a v kategorii F stála na bedně). Ale ze všeho nejvíce jsem nadšená ze svého dramaticky se rozšiřujícího FANKLUBU!!! Můj fanklub zvaný Sekt Team rozbalil své stanoviště na ulici Šilheřovická a povzbuzoval nejen slovy, ale i tím nejchutnějším iontovým nápojem na světě...Nemá smysl plýtvat slovy – to nejdůležitější je zřejmé z bohaté fotodokumentace.
P.S. A velký dík patří klubovému kolegovi Sokolíkovi, který celý závod odběhl se mnou (i když on jen vyklusával...)

Eine kurze Meldung fuer MEPA Sportsverein:

Heute bin ich einen 15 Km-Lauf gelaufen. Und ich bin soooooooooooo viel begeistert. Alles hat mir gefallen – die huegelige Strecke und Zeit 1:20:53 im Ziel. Aber das wichtigste ist, dass ich einen Fanklub habe. Und mein fanklub „Sekt Team“ hat mir eine grosse Foerderung gegeben. Alles die Photos zeigen...

Kobeřická 20 s velkou nervozitou

Dvacet kilometrů v kopcovitém terénu, mrazu, sněhu, větru a náledí – tak se dá stručně charakterizovat včerejší Koběřická 2O, jinak první závod do Moravskoslezského běžeckého poháru 2010, kterého se zúčastnilo 84 běžců.
Ze závodu jsem už byla hodně dlouho nervozní. Věděla jsem, že ho chci běžet, že 20 kilometrů bych měla určitě uběhnout, ale nechtěla jsem skončit poslední a také jsem si moc přála čas pod dvě hodiny. Není divu, od porodu jsem 20 kilometrů ještě neběžela a na půlmaraton jsem v říjnu 2008 měla čas něco kolem 1:48, jinak jsem neměla možnost srovnání.
V neděli ráno mě počasí dost otrávilo – nasněžilo a dost se ochladilo. Takže se nedá říci, že bych na startu vybíhala s úsměvem. Chtěla jsem prvních deset kilometrů běžet kolem 6 min/km a druhou polovinu zrychlit tak na 5:50/km, ale vzhledem k tomu, že jsem Kobeřickou 20 ještě nikdy neběžela, vůbec jsem netušila, co je reálné.
Moc mi pomohl kolega z oddílu Libor Homer Svozil.Původně chtěl totiž běžet na osobák, ale na náledí si to rozmyslel, takže celou trasu odběhl se mnou, což mi psychicky moc pomohlo. Povzbuzoval mě, že pod dvě hodiny to dám celkem v pohodě a dopředu mě upozorňoval, co nás čeká za nejbližším kopcem, za nejbližší zatáčkou.
Nakonec se stal zázrak. Druhou polovinu závodu jsme s Liborem běželi o dost rychleji. A v cíli jsem měla vysloveně radost – čas 1:52:25. Já vím – nic moc, ale do začátku dobrý!!!
A jen tak nakonec – znovu jsem si potvrdila, že mi vyhovují kopce. Nějak v nich dokážu zrachlit a předbíhat.
Pořadatelům závodu velké díky, časově vše pěkně odsýpalo, nikde se dlouho nečekalo, v cíli pivo, oplatek a párek a ve sprchách teplá voda. Jen bych chtěla pro příští rok poprosit o trochu vody nebo teplého čaje na 10-tém kilometru.

Fuer MEPA – Sportsverein:

20 Kilometer in Schnee, Wind, Frost und Glatteis – so kann ich kurz charakterisieren den Wettkmapf, der ich gestern geluafen bin. Nach dem Geburt bin ich 20 Kilometer noch nicht gelufen, deshalb ich ein bisschen nervoes war. Die Strecke war nicht einfach – sie war hueglich. Ich habe einen Wunsch gehabt – nicht die letzte sein und die Zeit unter 2 Stunden. Die ganze Strescke bin ich mit meinem Kollege gelaufen und das hat mir sehr geholfen – im Ziel war ich mit der Zeit 1:52:25!

MK Seitl párty 2010

Hodně jsme tančili...Wir haben viel getanzt

Dobře jsme se bavili...Wir haben uns gut unterhalten.

Dobře jedli, dobře pili...Wir haben gut gegessen, gut getrunken

A debatovali s předsedou oddílu...Und wir haben mit Klubpraesident lebhaft debbatiert

Nejen během živ je člověk a tak i my z MK Seitl umíme „vypít, pojíst, zapařit“. V pátek 5.března proběhl náš každoroční večírek. Letos jsem z něj odcházela kolem půl druhé ráno a z přiložených fotek je zřejmé, že jsem se rozhodně nenudila. Jen ti permoníci v sobotu ráno nemuseli tolik bušit. Ale co – bolehlav jsem úspěšně vyběhala při ranním běhu v Bělském lese a lehce se pohupující žaludek zachránila vydatná snídaně.

Eine kurze Meldung fuer MEPA Sportsverein:
Am Freitag hat unser Marathonklub MK Seitl eine Party organisiert. Wir haben gut gegessen, gut getrunken, viel getanzt und uns gut unterhalten. Ich bin bis 1.30 geblieben. Nur die Kopfschmerzen am Samstag Morgen haben mir nicht gefallen. Wie immer hat mir Morgenlauf im Wald geholfen.