Nikdy bych nevěřila, že se to může stát aneb trápení v Třebovicích

Měl to být půlmaraton s časem kolem 1:52 a následné vyklusání 10-ti kilometrů-tak, abych se držela tréninkového plánu na maraton pod 4 hodiny. Člověk míní, ale počasí, forma a kdoví, co ještě mění...
V sobotu se v Ostravě konalo Mistrovství ČR v běhu na 100 kilometrů a kromě toho se jako přidružené závody běžely maraton, půlmaraton a čtvrtmaraton. Chtěla jsem si zkontrolovat, zda se po poctivém tréninku začínám zlepšovat, chtěla jsem si naběhat objemy a také jsem chtěla podpořit a povzbudit ty, co běželi sto kilometrů.
Nevím, co se stalo...První kilometry se mi běžely celkem dobře, byť jsem si ještě na první otočce před naším Halloottou dělala legraci, že se mi nechce. Byla jsem pozitivně naladěná a věřila si.
Jenomže nejprve začalo poprchávat, pak začalo pršet více a více, k tomu zavál vítr a nakonec se počasí dalo charakterizovat slovy klasika: „chčije a chčije“. A mě už na 14-tém!!! kilometru přepadla hrozitánská krize. Asi nejprve uzrála v hlavě, ale pak se bleskurychle přesunula do nohou a já se z průměrného času na kilometr kolem 5:30 dostala nejprve na 6:00 a nakonec někam k 6:30. To už jsem věděla, že je zle. Neběželo mi to. Poprvé za svou běžeckou „kariéru“ jsem přemýšlela, že závod vzdám...Jenže vzdát půlmaraton???
Jsem celkem bojovník a rozhodně nejsem z cukru, takže jsem zatnula zuby a pajdala „statečně“ k cíli. Už jsem ani nenadávala, už jsem brečela. A věděla jsem, že po doběhnutí do cíle se tak maximálně svalím, ale rozhodně dalších 10 km nevyklušu. Asi to na mě to trápení bylo vidět, protože mi asi tak 1,5 km před cílem přiběhl naproti Radůz a doslova mě do cíle dotáhl-pomohl mi tak nejen doběhnout, ale stáhnout čas pod 6 minut na kilometr. Moc za to díky.
V cíli jsem se dozvěděla čas – 2:02:28. Můj nejhorší půlmaratonský čas...Teda jak já byla zdrblá. Naštěstí mě v cíli moji milí běžečtí kolegové utěšovali, že se to občas stane každému, že bylo vážně špatné počasí, že na každého někdy přijde krize.
Nejde-li o život, jde o ... Ale stejně pořád musím uvažovat, co se to stalo. Březnový Hervis ½ maraton v Praze jsem dala za nějakých 1:57, v červnu Olomouc za 1:55 a to jsem nijak moc v tréninku nenaběhala. Od konce června naběhané kilometry zvyšuji, neopomíjím strečink a kompenzační cvičení a Třebovicích zaběhnu ½ maraton za takový hrozný čas. Běhám v tréninku tak málo? Nebo moc? Co sakra dělám špatně? Přiznám se, že jsem si myslela, že se po těhotenství a porodu budu do formy vracet přece jenom rychleji.
Mám trochu obavy, že Wachau maraton nebude závod s cílem zaběhnout konečně pod 4 hodiny. Mým jediným cílem bude ho doběhnout ho a stanovit si tak nový čas, od kterého se budu do budoucna doufám zlepšovat.
Ale to bych nebyla já, abych se ze zklamání brzo neotřepala. Dneska jsem si totiž dala bááááječnou pozávodní regeneraci. V aquaparku Tropicana v polské Wisle. Po cca 4-hodinách plavání, saunování a relaxování ve vířívkách s různou termální a léčivou vodou a následnou konzumací dobrot v místní cukrárně se cítím cca na dvacet a jsem zase plná odhodlání !!!

Běh oborou Mniší – tak trochu pohádka o kohoutkovi a slepičce

Vlevo naše výtečná řidička-tankistka a běžkyně Danuš, vpravo já. Všimněte si shody v oblečení - neplánované. Markétka předstírá, že se jí to netýká :-)

Dnes se v našem regionu běžel Běh oborou Mniší, což je 10-ti kilometrový a poměrně náročný závod. Moc jsem se chtěla zúčastnit, jednak kvůli organizátorům a jednak kvůli příjemné atmosféře, která závod provází.
Ale zrovna dnes (náhoda je „sviňa“) mě postihl výpadek baby sitting služby pro mou malou Markétku. Tak nejprve odpadla coby hlídač babička č. 1. Pak odpadl manžel. Nepropadala jsem beznaději – vždyť mám ještě hlídací babičku č. 2. Nu ani ona dnes nemohla. Nemůže-li rodina, pomůže MK Seitl. Ale ouha – náš předseda Hallootto, který by se jinak sportovní disciplíny jízda s kočárkem milerád zhostil, dal dnes přednost přítomnosti na jiném závodě. A akční klubový paparazzi Rosťa, který rovněž nějakou tu zkušenost s batolátkem pochytil, trávil sobotu na svatbě.
Co teď? Byla jsem odhodlána závod běžet s kočárkem. No a co – Markétka má dnes své 1. narozeniny, takže by jí možná nějaký ten adrenalin přišel vhod...Ale přeci jen tahat v tom vedru kočárek do kopců, jimiž je závod proslulý, není rovněž žádná „hitparáda“. Nakonec pomohl organizátor Jirka Bednařík. Sehnal mi spolehlivou paní, t.č. již také babičku a manželku Jirky Harašty, hlavy Lašského běžeckého klubu.
Z našeho MK se účastnil Andy, Laďa, Radůz, Petra, já a naše Danuš, která dnes současně úspěšně zastala funkci řidičky. Všichni jsme totiž přijeli jejím autem...no autem, takový malý tank je to, ale sedm osob se pohodlně vleze.
Start závodu byl přesně v 10.00 hodin. Markétka nejprve předstírala spánek, ale těsně před startem se probudila. Na paní Haraštovou z kočárku vesele mrkala, něco jí i temperamentně vykládala . Považovala jsem to za znamení oboustranných sympatií a tak jsem v klidu mohla vyběhnout.
Je zajímavé, jaký vliv mám na běh počasí. V roce 2008 jsem Mniší běžela. Bylo tenkrát celkem chladno, mírně deštivo a tak mi ty kopce příšly pohodové. Letos ale ne. A to hned ze dvou důvodů. Minulý víkend jsem byla nemocná a horečka si asi vybrala nějakou tu daň na energii. A taky bylo hrozné horko, už po dvou kilometrech stoupání jsem byla vyřízená. V hlavě se mi přehrával film Pahorek. Ani hudba ve sluchátkách svou dopingovou funkci dneska nesplnila. Věděla jsem ale, že v žádném případě nezastavím a v žádném případě závod nevzdám. Průměrnou rychlost na kilometr jsem sledovala jen zpočátku. Pak jsem si přála už jen čas pod jednu hodinu a nakonec jsem toužila po jediném – v pořádku dorazit do cíle. Ještě nikdy se mi nestalo, abych měla nohy jako z olova. Vůbec jsem nevěděla, co s tím. Těžké nohy jsem měla nejen do kopce, ale i po velmi vzácné rovince a z kopce. A také ruce mi vypověděly službu. Připadal jsem si na trati jako jedno velké kopyto.
Ale všechno trápení jednou skončí. Po cca 54 minutách jsem dorazila do cíle. A jako mávnutím kouzelného proutku se dostavily endorfiny a předsevzetí běžet za rok zase.
Markétka mou nepřítomnost zvládal na jedničku, vrhala oslnivé úsměvy v podstatě na všechny a dožadovala se piškotů. Ze všeho nejvíce se jí líbilo vyhlašování vítězů. Zatím ještě nemá rozum z toho, proč všichni tleskají a hlučí, ale moc se jí to líbilo a se smíchem a hopsáním tleskala taky. A na mně najednou padla taková spokojenost a pohoda...

Pořadatelům náleží velká pochvala. Za organizaci závodu-startovalo se na čas, nikde žádné zbytečné průtahy, dostatek čaje a vody pro běžce, výtečné koláčky a navrch tombola. V té jsem sice tradičně nic nevyhrála, ale mě to nevadilo. Mě ke štěstí stačily ty koláčky - tvarohový a makový.

Zpáteční cesta tankem do Ostravy vypadala jako jízda chechtacích pytlíků a pomatených sportovců. Souběžně jsme drželi tři konverzační témata. Jedno seriozní běžecké - plánovali jsme tréninky a závody na příští týden. Druhé téma bylo letně grilovací a třetí téma nevím, zda můžu zmínit, rozhodně ale vyvolalo nejveselejší reakce.