čtvrtek 28. října 2010

Porubský ¼ maraton – ta radost mnou lomcuje!!!

Medovina, aby nebyla zima

 

Skupina šesti

Já nevím, zda to není vulgární-když tak to vymažu. Ale tomu se říká "tisíc malých orgasmů v cíli":-)))


Nejlepší běžecký oddíl na světě

  Je 28. říjen, státní svátek, volno a v Ostravě – Porubě se již tradičně běží Porubský ¼ maraton. Letos už 10. ročník a s rekordní účastí - něco kolem 170 běžců.
  Já ho letos běžela potřetí . Čas z roku 2007 už zmizel v propadlišti dějin, ale v říjnu 2008 jsem byla v cíli s výsledkem 48:01 moc spokojená . V říjnu 2009 nebylo s dvouměsíční Markétkou na nějaké závodění ani pomyšlení. Až zase letos. Zcela nečekaně jsem na závod od rodinky, tedy od hlavy rodiny, dostala „vycházku“ . Taková velkorysost se nedala nevyužít a proto jsem v 10:15 stepovala u Dakoty, kde jsem měla sraz s Forresty Danuš a Raduzem. Aby bylo jasno – Forresti jsou běžecká skupina v rámci MK Seitl, s proměnným počtem účastníků, se kterou pravidelně trénujeme v Bělském lese a okolí. 
  Je zajímavé, jak mě sebemenší kontakt s těmihle lidmi nadopuje energií, elánem a optimismem. Dnes se tato ztělesněná euforie projevila tak, že jsme si ještě před nasednutím do auta střihli taneček - velice kreativní, podotýkám...nějaký hio-hop... Nezávislý pozorovatel by to asi vyhodnotil jako „sraz spolužáků z „hilfšůle“ . Funkce řidiče se dnes ujala Danuš a pro některé čtenáře mého blogu je nutno zdůraznit, že svůj tank řídí opravdu plynule, zodpovědně a dobře :-).
  U prezentace v Porubě na Hlavní třídě (jo jo, kde jsou doby „Leninky...“) vládla hodně společenská atmosféra – vítali jsme se s kolegy z jiných oddílů, opět si střihli taneček a z důvodu neskutečně silného větru jsme si v bufetu na kolečkách dali (no spíše daly – já a Danuš) malinkatou, teda malou, horkou medovinu. Jako rozehřívač zafungovala skvěle.
  Start měl proběhnout v 11:30, ale z důvodu nějaké vyšší moci, choasu či zrady techniky zazněl startovní výstřel až v 11:40. No na jednu stranu jsem byla dost naštvaná, protože mi byla hrozná zima. Co zima, kosa to byla . Na druhou stranu je dobré vědět, že nic neděje se bez příčiny-v nečekaně získaných deseti minutách jsem se domluvila s klubovým kolegou Jindrou Čápem, že zkusíme běžet spolu za čas přes pět minut na kilometr a v závěrečném šestém kole zkusíme zrychlit. Shodli jsme se, že cokoli, co bude pod 55 minut, budeme považovat za slušný výsledek.
  První čtyři kola jsme s Jindrou a ještě dalšími 4-mi běžci utvořili skupinku držící rovnoměrné tempo. V čele běželi Sandra a Grzegorz ze spřátelného oddílu Energetyka Rybnik, chvílemi tak rozráželi  vítr a nevědomky skvěle plnili funkci vodičů. Se Sandrou se na závodech pravidelně potkávám a vím, že v závěru závodů vždycky výrazně zrychlí. Tak tomu bylo i nyní – od pátého kola přidala na rychlosti, to jsem ji s Jindrou ještě stačila. V šestém a závěrečném kole už měla větší náskok, jenže už jsem to začala solit i já. Zrychlila jsem na průměrné tempo 4:50 – 4:55 min. na kilometr a vychutnávala si předbíhání soupeřů a soupeřek. Cca 1 kilometr před cílem jsem mrkla na hodinky a čas mě hrozně mile překvapil. Došlo mi, že to budu schopná zaběhnout pod 50 minut. Wow!!! I když mi začlo být trochu špatně, ještě jsem zrychlila a posledních možná 100 metrů jsem soutěžila s Petrou Benešovou. Byla jen o desetinu sekundy lepší. 
  Ale já byla úplně radostí mimo. 49:40!!! Neskutečná radost. Paráda. Jupííí. No nevím jak popsat své nadšení. Nejprve jsem hupla kolem krku Jindrovi, pak Halloottovi, pak Paparazzimu, Danuš, dosud neběhajícímu Sokolíkovi a já ještě nevím komu všemu. Pak jsem s Forresty tančila u pódia. Se všemi jsem se fotila. Pak jsem zbodla tatranku a vypila horký čaj. No a konečně mi došlo, že bych se na to slunečné, ale přesto studené a větrné počasí měla pořádně obléknout.
  Ač můj čas nestačil (po právu) na bednu, vyhlašování vítězů jsem si báječně užívala. Na podporu klubových medailistů Danuš, Radky Miturky, Romana Slowioczka, Vašky Procházky jsme totiž různě hlučeli, tleskali, křičeli a tak podobně. Prostě zavládla výborná atmosféra. Jen tak mimochodem jsme nabrali do kluby nové nadějné členy...
  Vyřvala jsem si hlasivky a nemůžu mluvit. Bolí mě v krku, možná ten ¼ maraton odstonám, ale je mi to úplně jedno. Endorfiny pracují na plné pecky...všecky :-)
  No a v 6. listopadu se těším na Hornickou desítku ve Frýdku – Místku. Jsem totiž zvědavá, zda ten dnešní čas byla jen krásná náhoda anebo se skutečně začínám zlepšovat...A pak už bude konec sezony a slovy "mčj" nastane týden požírání vepřového :-)
   


neděle 24. října 2010

Kobeřický půlmaraton – taktika, bůček, cukrárna a znovunalezený mobil

Tak to je ona skupina běžců, které jsem se nejprve držela.

Jsme tři , máme rády běh a jsme téměř blondýny...aneb Lenka-Danuš-Lenka

MK Seitl je nejlepší běžecký oddíl na světě!!!!!

  V roce 2007 jsem Kobeřický půlmaraton běžela poprvé s časem 1:50:52, byl to tenkrát můj třetí půlmaraton v životě. Pamatuji si, že se mi závod líbil, že bylo chladno a to je asi tak všechno. 
  Letos jsem se do Kobeřic vrátila. A byla to pecka. Tak jednak nás z MK Seitl jelo opravdu hodně a už samotná cesta probíhala ve znamení optimismu. Navíc nám Paparazzi slíbil, že po závodě nás všechny zve do cukrárny Jařabová v Kravařích, ať si něco užijem. 
  Při prezentaci jsem potkávala další známé tváře. Všechno tradičně odsýpalo. Na startovní čáře jsem vůbec nebyla nervozní, bylo mi úplně jedno, jak zaběhnu. Jediná emoce, kterou jsem cítila, bylo hrozné „těšení se“. 
  Trať v letošním roce je certifikovaná a měří přesných 21,095 km. Čekalo na nás 5 kol. Po prvním kole jsem zjistila, že jsem nepřepálila a běží se mi moc dobře. Mám pocit, že jsem držela tempo něco kolem 5:40 minut na kilometr. Zařadila jsem se za skupinku pěti běžců a až do konce čtvrtého kola jsem jim dýchala na záda, bez nějakých výrazně zrychlovacích ambicí. A v kole pátém jsem si řekla, že to zkusím trochu osolit, že ještě cítím nějakou energii a zrychlím. Hukla jsem na Laďu Matysíka-člena oné skupiny pěti, že už se těším domů, protože mám na oběd pečený bůček. Laďa jen hlesl, že to mi teda závidí, že bílé maso je to pravé. A jako by zpomalil – představa bůčku, který si na oběd nedá, ho patrně natolik rozhodila, že jsem ho předběhla. Na kopečku kolem hřbitova, kde povrch trati tvoří nepříjemné dlažební kostky, jsem předběhla dalšího člena skupiny, pak dalšího...Mrkla jsem na hodinky a zjistila, že běžím za 5:02. To mě neskutečně vyhecovalo a ještě trošku jsem přidala. V cíli jsem nakonec byla za 1:53:03, rozjařená a rozjuchaná. To se mi myslím ještě nikdy nepovedlo, abych půlmaraton poslední 4 kilometry dokázala zrychlit. 
  Že by se už pomalu, ale jistě začaly projevovat běhy s Forresty? Pranic mě nešetří, protože Danuš, Raduz, Sokolík, Laďa, Andy atd., atd. si pod pojmem vytrvalostní tempo představují něco jiného než já. Vyhecují mě. Posledních pár set metrů před koncem tréninku mě dokonce nutí sprintovat...
  Nebo mě pomáhá hlava, alias psychika – nic neočekávám, nejsem nervozní a proto jsem v cíli mile překvapená? Uvidíme, jak se vyvrbí Hornická desítka v listopadu. Každopádně můžu opět prohlásit, že Kobeřice umí vytvořit báječnou atmosféru. Běžela jsem tam i Zimní běh v lednu, také Dvacítku v březnu a vždy jsem byla spokojená s organizací, s tratí...Přitom si myslím,že zrovna trať je vždy celkem náročná – zvlněná a povrch asfalt, ale sem tam i zpomalující protivné dlažební kostky....
  Dost úvah. Doběhem do cíle vše neskončilo. Po sprše a převlečení následovalo občerstvení...Pivo a klobása. Já jsem to už několikrát zdůrazňovala, že běhám pro tu uzeninu, pro tu flákotu masa...U klobásy jsem narazila na Paparazziho. Ptá se mě: „Tak co, máš alespoň za dvě hodiny?“ Já na to: „Pch, mám to za 1:53:03“. V ten moment jsem proprvé poznala, jak vypadá Rosťa se spadlou čelistí! Už nerýpal. Pak jsme si s Danuš vystály frontu na pivo a čekání si krátily konverzací a navazováním kontaktů. No a pochechtávání samozřejmě.
  Výsledky byly vyhlášeny poměrně svižně a mohli jsme tak všichni vyrazit směr Kravaře, kde proběhl atak na cukrárnu. Dvě plně obsazená auta, dohromady 10 nenažraných běžců, jimž po náročném závodě poklesla hladina cukru v krvi, rozrazilo dvěře a vrhlo se hladově k vitrínám. Paparazzi furiantsky zvolal: „Všechno to platím“ a tak se nikdo nežinýroval, neboť je rentiér a toho hromada zákusků nepoloží.
  Cestou do Ostravy jsme s Rosťou probírali, kdo je více opilý – zda já po jednom anebo Rosťa po dvou pivech. Bohužel jsme se nemohli porovnávat s naší Danuš, neboť ta se vezla ve vozidle č. 2.
  Ale jinak mnou lomcovaly běžecké endorfiny. Já vím, že je hóóódně co zlepšovat. Nejsem stále tam, kde jsem byla v roce 2008. Ale už vidím záblesk šance, že začnu znovu zrychlovat.
  Celá rozveselená jsem dorazila domů, kde mě kromě rodinky přivítala vůně pečeného bůčku. No to bylo pošušňáníčko, to si ani neumíte představit. Kůrčička pěkně křupavá, pečínka nádherně propečená, koření tak akorát...nádhera....
  O ten pocit blaženosti jsem se chtěla rozdělit s Forresty. A v ten okamžik jsem zjistila, že nemám telefon, že nemám čím poslat zprávu. Profesionálně jsem prohledala celý byt, vytěžila členy domácnosti, avšak bez výsledku...Byla jsem dost špatná...pak mě osvítilo. No ano, tefon zůstal v autě, kterým nás do Kobeřic a zpět vezla kolegyňka běžkyně Lenka. Našla ho a dokonce mi ho i přivezla domů. Moc děkuji!!!


  Konec dobrý, všechno dobré. Píšu tenhle blog, hrozně mě bolí nohy, ale jinak jsem stále děsně nadšená. Jen na žaludku mám trochu těžko....


neděle 10. října 2010

Ostravský maraton - jak jsem se nechala vyprovokovat

Však ony nás tu srandičky přejdou, před startem je každý geroj

A vyběhnuto jest

Na trati bylo třeba se usmívat, protože fotgraf číhal za každým stromem

Když je v kategorii 35-39 let málo bab, tak je i bedna


No tak tančíme, no a co???

Po nádherném zážitku z letošního zářijového Wachaumaratonu jsem chtěla vychutnávat běžecké prázdniny. Tu si pohodově zaběhnout jen tak pro radost tréninkově, tu si zaběhnout jen tak pro účast nějaký závod s kilometráží maximálně do 15 kilometrů. Nu ano, věděla jsem, že se 9. října 2010 běží Ostravský maraton. Ale říkala jsem si, že závod vůbec nepoběžím, maximálně si střihnu pro radost z běhu půlmaraton. Protože se ale mooooc dobře znám a vím, jak jsem opět na běhání závislá, poprosila jsem svou kolegyňku běžkyni Danuš, aby mi v případě, že bych přemýšlela nad Ostravským maratonem, dala pár facek.
  Skutečně jsem po Wachau relaxovala – bazén, kolo, gaučinkležink, lehký výběh s maximálním objemem 20 km za týden. Čili je vidět, že jsem svou NEÚČAST na nějakém dalším maratonu v roce 2010 brala maximálně vážně a zodpovědně.
  Jenže pak se stalo...Jindrovi a Pavle z našeho oddílu se narodilo první děťáko, syn Adámek. V úterý na schůzi našeho MK Seitl se hodně slavilo a diskutovalo o nadcházejícím Ostravském maratonu. Dala jsem se do diskuze s naší Danuš, Raduzem a AVSokolíkem (čili zdravým jádrem skupiny Forresti) a všechna předsevzetí šla do kytek...Místo, aby na mě Dana dohlédla a vyhnala mi maraton v roce 2010 z hlavy, ukecala mě, ať si ho zaběhnu s ní. Že se sama bojí, že potřebuje podpořit. No a já ji na to kývla, předpověděla jsem jí čas pod čtyři hodiny a stvrdila to sázkou o láhev rosé sektu! Současně jsme s Forresty vymysleli taktiku, jak Danu hned zkraje neuvařit-měla jsem jí až do půlmaratonu krotit a držet na čase kolem 5:45 na kilometr a pak ji pustit.
  Středeční ráno přišlo vystřízlivění, ale už bylo pozdě....Sliby se mají plnit. Odpoledne jsem se sešla s s Forresty na 8-mi kilometrový výklus v Bělském lese, během kterého jsme se zdravě hecovali a mi došlo, že v sobotu můžu klidně běžet, protože vlastně o nic nejde. Nejsem přece profi běžec na olympiádě, jsem jen ryzí a nadšený hobík. Nechtěla jsem přece běžet na žádný čas, chtěla jsem si prostě zasportovat, vidět se se spoustou známých, mít radost z pohybu a být u toho, když se z Dany stane maratonkyně. 
  Přiznávám, že Ostravský maraton není můj nejoblíbenější. Běží se totiž 7 okruhů po 6-ti kilometrech a já raději běžím z bodu A do bodu B anebo jeden velký okruh. Ale je to domácí závod a pořádá ho náš klub. A uspořádat jakýkoli závod není žádná legrace a my tu nejsme od brblání, ale od běhání...
  Na sobotu jsem měla připravených spoustu konverzačních témat, aby nám s Danou ten závod hezky utíkal a my nevnímaly narůstající kilometry. Ale sotva maraton odstartoval, byla Dana pryč. Vystřelila jako tryskomyš za svým maratonským snem v doprovodu šťastného novotaťky Jindry. A já si jen tak klusala, potkávala známé tváře, prohodila s každým pár slov, usmívala se a těšila se do cíle ve vyrovnaném tempu kolem 6-ti minut. Co 6 kilometrů na občerstvovací stanici jsem se pořádně napila, schrupla kousek čokolády, rozinky a piškot a běžela dál.
  Po 30-tém kilometru mě začaly bolet nohy. Konečně jsem si vytáhla sluchátka a do uší pustila něco povzbudivého. Ale nebyla to nakonec hudba, která mě do dalších 12-ti kilometrů navnadila. Byla to zpráva o tom, že Laďa Dvorský konečně doběhl s časem pod tři hodiny. Že doběhl za 2:55. Já jsem si radostí dokonce poskočila a zavýskla jsem, moc dobře vím, jak dlouho se o zdolání této hranice pokoušel. V začátcích sedmého kola, možná někde na 37-mém kilometru, jsem se v protisměru minula s Danuš. Běžela do cíle. Mrkla jsem na hodinky a bylo mi jasné, že to bude hluboce pod čtyři hodiny. A dostavil se další nával euforie. A aby toho nebylo málo, na trase se objevili dva moc milí fanoušci – manžel s malou Markétkou, která se na mě smála jako sluníčko a mávala a mávala.
  Na 40-tém kilometru jsem už ale byla opravdu unavená a žíznivá . V tom – kde se vzal, tu se vzal. Nikoli princ na bílém koni, ale cyklista v oranžovém trikotu. Nevím, jak se jmenuje (je to ten BOBiká z komentářů???). Zvolal: „Lenko, asi 300 metrů před tebou je Dědek Beskydsky. Toho dáš, přidej“. A dal mi napít vody. Tak jsem poslechla, zrychlila a nechala Dědka za zády. Pak jsem za povzbuzování onoho cyklisty doběhla a předběhla dalšího běžce a pak ještě dalšího a najednou koukám, že je přede mnou Jindra. Tak jsem do toho cíle doběhla s ním. Najednou se únava ztratila, jako vždycky v cíli. To je tak fantastický pocit a je úplně jedno, že čas je nic moc (4:18).
  Začala smršť. Danuš byla rozjuchaná, Laďa byl rozjuchaný, Raduz byl také rozjuchaný, na Masarykově náměstí bylo plno lidí, slunko svítilo, kofolu čepovali, pivo čepovali, gulášek se rozdával, všichni se usmívali, Markétka tleskala, fotilo se, skákalo se, kříčelo se, tančilo se (no spíš jsem jen vrtěla zadkem do rytmu hudby )

  V úterý na schůzi bude asi opět veselo. Ale žádné sázky už uzavírat nebudu, to slibuji !!!

  Ponaučení a předsevzetí do budoucna: 1) přinejmenším do března 2011 žádný maraton nepoběžím 2) nepoběžím, ani kdyby se jakémukoli členovi MK Seitl narodila paterčata 3) nepověřím Danuš, aby mě od účasti na maratonu zrazovala 4) becherovka a whisky lámou jakákoli předsevzetí 5) Danuš mi dluží Bohemia sekt rosé za prohranou sázku 6) když je nejhůř, objeví se cyklista 7) a fakt už to příště musí být POD ČTYŘI!!!!