Sebevrazi v Chlebovicích

                                             Druhý kilometr. Jsem vrchařka :-)

                                                         S Ervínem v patách.

                                            To je euforie na otočce.

                                            Danuš také bodovala.

                                                   Bednáááááááááááááááá

Jak jinak nás nazvat? Nás závisláky, co bez běhu a bez své vzájemné společnosti nemohou být ani v den, který Český meteorologický ústav označí jako nejteplejší den v roce. Lékaři na pátek 26. srpna vyhlásili stupeň zátěže č. 3. Padaly teplotní rekordy.A banda běžců amatérů se vydala do Chlebovic, aby zdolala vrchol Kubánkov.

Běžela jsem tento závod poprvé. Od zkušených borců jsem věděla, že je to „maso“.Proto jsem se již od rána intenzivně připravovala. Byla jsem sice v práci, ale pořád jsem pila. Hydratace je základ! Na oběd jsem snědla asi tak 1/2kg nudlí s kuřecím masem. Následné trávení mi sice odkrvilo mozek, ale chtěla jsem mít jistotu, že mě už na 5-tém kilometru nepřepadne hlad. To se mi totiž stává pořád...

Jakou si stanovit taktiku pro závod, který má délku 14 kilometrů, z toho 6,5 km vede lesem do prudkého kopce, pak vám dá zabrat seběhem po šotolině a kamenech, aby vás nakonec uondal dvoukilometrovým doběhem po asflatu? Žádnou!!! Ale můžete mít nějaká přání. Já měla tři-vliv zlaté rybky patrně. 1) Běžet v kuse, ani jednou nepřejít do chůze, ani v nejprudším kopci ne. 2) nedoběhnout jako poslední. 3) vyhrát už konečně něco v tombole. No a ještě jsem samozřejmě chtěla přežít, nezpůsobit si žádný úraz a neunavit se před půlmaratonem, který poběžím 3. září.

Když moc chcete, přání se vám splní. Asi už po prvním kilometru jsem na svým stopkách přestala sledovat čas a průměrnou rychlost na kilometr. Nemělo to smysl. Bylo vedro a do toho stoupání. Zase mě předběhl Ervín. Na pátém kilometru jsem plantala nohama. Ale pořád běžela. Jak mi bylo dobře! Byl pátek, byla jsem v lese, běžela do kopce a těšila se na pivo v cíli a na rodinku doma. Jako bonus jsem tušila, že nejsem poslední. Na 6,5-tém kilometru stoupání skončilo, dočkali jsme se vody a otočky dolů. Jenomže mi seběhy nikdy nešly. Nemám ráda běh z kopce. Ale to nevadilo. Kochala jsem se panaromaty a hledala hřiby podél cesty. Je mi skoro až hanba říci, že jsem se asi ani nezadýchala. Běžela jsem na pohodu.

Kousek před cílem jsem málem zabloudila. To se dalo čekat, když se dva z organizátorů zapovídali mezi sebou a nestáli na značkách. No jo, chlapi J. Mám pocit, že do cíle jsem doťapkala. Dostala jsem perník (perník jako sladké pečivo, nikoli pervitin)  a 1,5 litru Matonky . Vyzunkla jsem hneďka na ex asi tak polovinu. Sprchu jsem si dala studenou, bezva masáž na nohy to byla. Pištěla jsem u toho chvílemi jako nějaká sopranistka.

A bacha!  Za startovné Kč 60,-- to nebylo všechno. Ještě jsme měli nárok na párek. Nárok jsem ihned proměnila v realitu. Nebyl to párek, ale klobása a mastnota mi pěkně kapala po bradě, mňam J. A pak jsem to pěkně zapláchla vychlazenou desítkou.

Nebudete tomu věřit. Vyhrála jsem v tombole! Pěkný černý batoh.Ale to nebyla hlavní pecka dne. Po neskutečně dlouhé době jsem skončila na bedně. Jako druhá ve své kategorii. Co na tom, že jsme v kategorii běžely jen tři...

Sečteno a podtrženo. Běh z Chlebovic na Kubánkov je úplně senzační závod a vy všichni, kteří jste ho ještě neběželi, o hodně přicházíte. Já do toho za rok půjdu zase.Howgh!

Nejlepší je Mniší...a díky Karle!!!

                          To  není fronta na chleba, to čekáme na vyhlášení.

                        Nejlepší běžecký oddíl na světě. Elita. The best of...

          Tak to Karel zkontroloval a mame to za 51:00.

Nepodezírejte mě z nějaké hormonální nerovnováhy a psychické nevyrovnanosti. Zkrátka jsem jen zářný příklad toho, že jednou jsi dole a jednou nahoře. V sobotu 13.-tého zklamání v Rájci, v sobotu 20.-tého euforie v Mniší.

Tenhle ne zrovna lehký 10-ti kilometrový závod jsem běžela potřetí v životě. V roce 2008 za nějakých 50:06 – lilo jako z konve, v roce 2010 bylo obrovské vedro a já se do cíle protrpěla za 54 minut a nějaké vteřiny. A letos v teple a sluníčku  jsem k uběhnutí celé tratě potřebovala rovných 51 minut. Ani vteřinu  navíc! Přitom ještě na startu v 10.00 hodin jsem si říkala, že bude-li to za 52 minut, budu šťastná jak blecha.

            Pro mě je běh v Mniší cosi jako morální povinnost. Pokaždé na něm panuje výborná atmosféra. Téměř všichni běžci se známe. Za MK Seitl se nás letos sešlo snad 15. Puboška Danuš potřebovala parťáka – při běhu jí nestačím, ale ve společenské konverzaci a v páchání výtržností jsem pro ni nepostradatelná. Kopce mám moc ráda. V cíli dobré občerstvení – sice ne grilovaná klobása, ale sladké koláčky jsou pro doplnění cukrů taky důležité J. Tím vším chci říct, že už v únoru jsem měla  termín běhu červeným fixem vyznaný ve svém  diáři a pro jistotu i v rodinném kalendáři. Omlouvá pouze těžká újma na zdraví (a v roce 2009 termín běhu kolidoval s mým porodním termínem J )!

            Přes všechna vyjmenovaná pozitiva je Běh oborou pořádně náročný. Prudké výběhy a prudké seběhy. Hekat jsem začala asi tak už na třetím kilometru. Funěla jsem jako lokomotiva. Nohy mě sice nebolely, ale cítila jsem, jak dostávám zabrat. Sakra, mít tak někoho, s kým bychom se vzájemně dotahovali. A náhle kde se vzal, tu se vzal. Běžec. Pro mě nová tvář. Sympaťák a hlavně asi tak na stejné výkonnostní úrovni. Dali jsme se do řeči. Hovor se točil kolem toho, že už nemůžeme a že to není žádná sranda. Po otočce na pátém kilometru u Lišky Bystroušky jsme se už vzájemně hecovali. „To je hrozné“ prohlásil onen Běžec. „Vydrž a makej, už jen 4 kilometry“ já na to. Pak mě zas nakopl on, protože v okamžiku, kdy já jsem pocítila krizi a začala zpomalovat, Běžec zrychlil a já si ho nechtěla nechat utéct. Přibližně na 8-mém kilometru nám hodně pomohla dobrá víla – jedna z organizátorek nabízející kelímek s vodou.Voda nám vlila do  žil novou energii a poslední 2 kilometry jsme fakt zamakali. Kousek před cílem Běžec hlásí: „Máš u mě pivo, bez tebe bych tu tak rychle nebyl“. „No jo, jenomže hospoda otevírá až ve 14 hodin“, odpovídám. „Tak na nějakém příštím závodě“, slíbil neznámý. Bezva! Po dosažení cílové čáry jsem se dozvěděla, že onen Běžec se jmenuje Karel. Karle bacha, máš u mě dluh!!! A i já tobě moc děkuji, že jsi mě potáhl...

           Nakonec jsem samou radostí ze zlepšeného času dokázala vyklusat kilometr, protáhnout se a pak už jsem s ostatními spěchala na vyhlášení vítězů. Tady jsem zaznamenala závan diskriminace běžkyň. Nejde o to, že máme méně kategorií. Jde o ceny. Zatímco v některých mužských kategoriích vítěz bral soudek piva, vítězná žena dostala sušák na praádlo. A to není fér!!! Pánové organizátoři, polepšete se J

Zklamání z půlmaratonu...

Závodím hodně v Polsku, maraton jsem si odběhla v Rakousku, na další se chystám do Slovinska a závody v sousední „tak trochu jiné cizině“-na Slovensku opomíjím. Jen jednou jsem v Košicích běžela 1/2maraton, bylo to v roce 2008, a od té doby nic.

 S tím bylo třeba něco udělat. Nakazila jsem touto myšlenkou klubové kolegy (nakonec se nás sešlo devět) a tak jsme v sobotu 13. 8. společně vyrazili na Rajecký maratón nebo půlmaraton. Já jsem si teda troufla jen na půlku. Už v propozicích závodu jsem se totiž dočetla, že Rajec není trať pro osobní rekordy.

 Teď malá odbočka. Trénuji na Ostravský maratón. Trénuji na vysněný čas pod čtyři hodiny. Podle tréninkového plánu jsem měla za úkol půlmaratón zaběhnout v čase 1:52:00. To vycházelo na kilometr průměrnou rychlostí  5:15, což není tak strašné.

 Rajec závodem žije! Na náměstí, kde se startovalo a zároveň byl i cíl, to prostě pulsovalo. Spoustu stánků s pivem, limem a všelijakými grilovanými dobrotami. Stánky s pouťovými cetkami. Pódium, na kterém střídavě hrála dechovka, popík,  střídavě tančily soubory lidových tanců. A k tomu plno diváků a fanoušků. Počasí nevyzpytatelné. Chvilku dusno a horko, chvíli zataženo a o něco chladněji.

 Prezentace proběhla hladce a bez zdržování a tak jsem v 10:00 hodin dobře naladěna a plna očekávání stála na startu. Od prvního kilometru se mi běželo moc dobře. Na 5.-tém kilometru jsem měla mezičas něco kolem 26 minut. Na každé občerstvovačce jsem pila a něco zobla. Desátý kilometr jsem probíhala už s časem 54 minut. To nebylo dobře, znamenalo to, že zpomaluji. Na jedenáctém kilometru následovala pro půlmaratonce obrátka do cíle, maratónci běželi dál. Právě na té obrátce jsem pochopila, proč jsem zpomalovala. Došlo mi, že jsem celých 11 kilometrů běžela do mírného kopce. Jenomže i když zbývajících 10 kilometrů do cíle bylo ve znamení mírného klesání, mé nohy přepadla únava a já jsem nebyla schopná zrachlit. Na 19.-tém kilometru mě jako bonus přepadla křeč. 1:55 v cíli. Ani to, že jsem ve své kategorii z 22 běžkyň skončila šestá, mě nemohlo rozradostnit.

 Byla jsem strašně zklamaná, měla jsem na sebe obrovský vztek, chtělo se mi brečet. Ačkoliv už trénuji, stále se mi nedaří. Paradoxně nejlepší letošní čas(1:53 a něco) jsem zaběhla v dubnu v Pardubicích, kdy jsem neměla moc natrénováno a jela jsem si jen provětrat hlavu od učení se na rigo. V srpnu už mám titul v kapse, čistou hlavu, běhám, snažím se a nic z toho…

 A tak jsem se rozhodla. Další zkušební půlmaraton poběžím 3. září v Hrabové. Zkusím běžet na krev. Pokud se mi ani tam nebude dařit, Ostravský maratón zabalím. Nechci zažít zklamání z času přes čtyři hodiny. Nechci se stresovat něčím, co mi má správně přinášet radost. Vždyť běhat jsem začala pro dobrý pocit z pohybu, pro endorfiny v cíli. Dokud nezrychlím na půlce, do velkého maratonu nepůjdu. Howgh!!!

 Ale jinak bylo v Rájci  BEZVA!!! Měla jsem sebou parťačku pubošku Danuš. Danuš svou kategorii vyhrála. Svým nadšením a rozjuchaností mě spolehlivě nakazila. Nacpaly jsem se pozávodními těstovinami, zmrzlinou, melounem, trdelníkem, pivem a koktejly. Hulákaly jsem na lesy, tedy páchaly tradiční pozávodní výtržnosti. Ve vší slušnosti, skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví jsme určitě nenaplnily a nebylo to ani na přestupek J

Organizátorům Rájeckého půlmaratonu a maratonu patří pochvala úplně za všechno. Skvělé zázemí pro závodní, hodnědobře zásobených občerstvovacích stanic. Značení kilometrů. Fanoušci. Bohatý program v cíli. Spoustu dobrot. A i to počasí nakonec nezklamalo.