sobota 29. října 2011

28. říjen jedině na Porubském 1/4 maratonu

Jako by toho běhu nebylo až až. V neděli maraton a v sobotu Porubský 1/4 maraton. Přiznávám dobrovolně, že kdyby nešlo o pohárový závod, asi bych chyběla. Jenomže letos to vypadá na celkové 3.místo a tak ačkoliv mi bylo jasné, že to bude běh ve stylu "cajdy-cajdy", musela jsem !
Ráno jsem ještě stihla umýt okna, pouklízet byt, předpřipravit pohoštění na odpolední oslavu narozenin Anetky. Domácí práce jindy tolik nenáviděné mi poskytly předzávodní zahřátí a částečný strečink. Na prezentaci jsem se díky tomu cítila uvolněně a v pohodě.
Osobák mám z roku 2008. Dala jsem ten 1/4 maraton za 48:04. Loni jsem zaběhla za 49:40 (nebo tak nějak, ale určitě pod 50 minut). Letos bylo jasné, že budu spíše šmatlat a vyklusávat. Ještě v nohách cítím maraton. 
A nejen maraton. Zvrtla jsem si kotník. V práci a ve středu. Hrála jsem si na dámu - podpatky a tak podobně. Běžela jsem po chodbě, v rukách jakési dokumety a prupisku. Prupiska spadla na zem, já to nezaregistrovala a uklouzla jsem na ní. Křup křup - ozval se můj kotník. Ač za dámu, zařvala jsem jedno sprosté slůvko začínající na "k", končící na "a" a znamenající jednu ženskou profesi. Bylo mi to málo platné, noha mě bolela a celou středu jsem propajdala. Ale ve čtvrtek už bylo lépe no a v pátek téměř dobře.

                   Je jedno, jak běžíš. Hlavní je u toho dobře vypadat :-))

Uběhnout porubský 1/4 maraton znamená zdolat jednu 500 metrů dlouhou rovinku a pak 6 okruhů. Je zajímavé, že i když běhání okruhů bytostně nesnáším, v Porubě mi nevadí. Dost rychle utíkají, my pomalouši se zamícháme mezi rychlíky a tak se pořád něco děje.

                          Skoro to vypadá, že běžím rychle :-))
Hned od startu jsem zvolila jedno tempo, kterým jsem odběhla 5 okruhů a do 6. kola přidala. Běželo se mi moc dobře, vydařilo se počasí i účast - rekordních 200 běžců. To skýtalo záruku, že nebudu poslední. Došmatlala jsem to za 53 minut a něco. Od třetího kola mě kotník přestal trápit a bylo mi fajn. Pod 55 minut jsem závod zvládla a tak kromě toho, že v cíli nebyly párky s pivem, není závodu co vytknout. Dokonce mě na start závodu přišla povzbudit naše sekretářka. Fandila jako profík. Moc mě to potěšilo.

Ale když tak nad vším přemýšlím, jednu vadu a dost výraznou, musím závodu vytknout. ZASE jsem NIC nevyhrála v TOMBOLE!!!


Ljubljana???Joo!!! Část 2.

DEN TŘETÍ

Je to jasné. Stárnu. Neboť jak jinak vysvětlit své počasím ovlivňované výkyvy nálad? V sobotu depka a neděli ráno optimismus. Stačilo vykouknout z okna, déšť ustal, vzduch byl svěží a najednou tu opět byla chuť vyběhnout.

Hned u snídaně jsem se dali do řeči s některými dalšími hosty a zjistili jsme, že také poběží. Vlastně se nás sešlo u jídla hodně běžecky oblečených nadšenců a všichni jsem si nandávali na talíř v podstatě to stejné - hlavně hodně sacharidů. Endorfiny v krvi se množily a já se začala na závod opět moc těšit.

                                            Už se blíží start.

Startovali jsme v 10:30 hodin.  Start byl ale postupný, protože se startovalo  v blocích podle předpokládaných cílových časů. Já se postavila do bloku s časem přes 4 hodiny. A Ultralibor stál  vedle mě. Rozhodl se, že nepoběží  na osobák, protože ten si zaběhl už na maratonu ve Vídni. Ljubljanu si přišel užít a zaklusat. Nijak jsme neplánovali, že poběžíme spolu, ale nakonec to tak dopadlo. Byla jsem ráda - Ultralibor je osvědčený parťák.

Hned na druhém kilometru nás potkala hezká příhoda - dala se s námi do řeči mladá slovinská běžkyně. Zeptala se nás, zda jsme Slováci nebo Češi a poté, co jsme ji prozradili svou národnost, češtinou s námi pokračovala v konverzaci - že její babička pochází z Prahy a tak česky rozumí úplně vše, ale mluvit úplně nedovede. Moc milá momentka.

Atmosféra byla neuvěřitelná. Podél celé trati lidé všeho věku, fandící, volající, tleskající. Sem tam nějaká živá hudba. Každý 5. kilometr výborně zásíbená občerstvovačka - voda, iont, banány, čokoláda, cukr, sušenky. Mezi tím co 2,5 km voda. Nikde jsem se nemuseli mačkat a strkat. Každou občerstvovačku jsme prošli chůzí uplatňujíc tak Gallowayovu metodu. Byla to pohoda, ten běh. Nic mě nebolelo, povídla jsem si s Ultraliborem a koukala kolem sebe-trasa vedla z větší části městem, ale kus procházel lesem, což představovalo bezvadné osvěžení. Jen ta teplota mohla být t vyšší, protože  6C je už dost chladno.

32. kilometr mě dostal. Najednou jsem pocítila hrozitánskou únavu. Asi se projevilo prodělané nachlazení  - nevím. Naštěstí do cíle zbývalo už jen 10 kilometrů, Ultralibor mě povzbuzoval a já se těšila na medaili. I když se přiznám, že mi hlavou proběhlo: "Nikdy více, kašlu na maratonu, kurňa bolí mě tohy. Proč to vlastně dělám, když to bolí?Jak jsem stará, tak jsem blbá. Maminka má pravdu, že to s tím běháním přeháním :-))"

Vím, proč to dělám. 41.kilometr - začínají slavobrány, dav kolem trati houstne, povzbuzování nabírá na intenzitě. Najednou zrychluji a únava je pryč. 42. kilometr a zatáčka na náměstí. Slyším Lenka Wagnerova CZECH REPUBLIC, dav řve, těsně před cílem předbíhám nějakou běžkyni...a je to tam!!!

Osmý splněný sen, osmý odběhnutý maraton. Jsem dojatá, mám slzy v očích. S Ultraliborem si blahopřejeme, padáme si do náruče, jucháme. Někdo mi na krk pověsil medaili a dostáváme další dárky - funkční nátělník s logem maratonu, lahev a šup k občerstvovačce. Jenom jsem pila, vůbec jsem neměla chuť jíst. Lomcují mnou návaly štěstí, já jsem tak nadšená, že se mi to nakonec podařilo.

Čas něco kolem 4.30. Hluboko za mým osobákem, hluboko za mým časem z loňského Wachaumarathonu. Je mi jasné, že na čas 3:59:59 si ještě nějakou dobu počkám. No a co. Však být maratonským turistou také není k zahození.

Až u auta, na místě srazu s ostaníma, mi došlo, že jsem přeci jenom dost unavená. Dala se do mě zimnice. Naštěstí mám kamarády a ti mají na hotelu medicínu. Slivovici!!! Stačil malý zaušáček, pak druhý a zimnice se ztratila a už se nevrátila.

Pomaratonský večer byl  bezva. Všichni jsem se srazili u piva a juchali jsme.

DEN ČTVRTÝ

Nejlepší je relax v termálech. Slovinsko je termálům zaslíbené. Najdete je téměř všude. Terme Zreče kousek od dálnice vedoucí do Rakouska. Tak jsme si jeli zarochnit. Teplá voda, vířivka, masáže. lelkování a nicnedělání. Nirvána.

A jak jsem si tak plavala v té teplé vodě, zahnízdila se mi v hlavě myšlenka. Srpen 2012. Maraton v Helsinkách.


                                                   Plave si to po vodě, co je to?

                                             Zreče nirvána :-)

Ljubljana???Joo!!! Část 1.

Tak to mám letos definitivně za sebou. O víkendu, tedy přesně v neděli 23. října 2011 jsem běžela svůj letošní druhý  a zároveň poslední letošní maraton. 16. ročník Ljubljankého maratonu. Měla to být náplast po zpackané Ostravě.

A přece to v týdnu vypadalo, že ho nepoběžím. V úterý mě přepadla celkem vysoká teplota. Zásah shůry-pomyslela jsem si. Asi si mám s maratony dát konečně pokoj…No jo, kdyby šlo o maraton někde v Česku, kousek od domova. Ale startovné v eurech zaplaceno, zaplaceno ubytování v hotelu a hlavně JAK JÁ BYLA NATĚŠENÁ!!!

Ale zdraví je důležitější, než nějaké šmatlání na trati ve Slovinsku. Takže jsem se rozhodla-pokud mě teplota přejde 3 dny před startem-poběžím. Jinak si udělám poznávací výlet a své kamarády běžče budu povzbuzovat na trati. V práci jsem si vzala dovolenou a namísto trénování jsem poctivě ulehla do betle a potila se a potila se…Léčba NAŠTĚSTÍ zabrala a tak jsem  v pátek odpoledne vyrazila.

DEN PRVNÍ

No přece nepojedeme přes noc. Co bychom tak brzo v Ljubljani dělali? A taky bychom se mohli příliš unavit. A kudy vede cesta z Ostravy do Slovinska? Přes Mikulov!

V pátek jsme po dvou hodinách rozjuchané cesty v autě skončili právě v tomto malebném jihomoravském a vínu zasvěceném městečku. Sotva jsme se ubytovali, vyrazili jsme jakože na obhlídku města, abychom po chvilce nenáročné turistiky skončili ve sklípku, či spíše ve vinárně. Pili jsme ...“BÝLÝ“, tuším, že Veltlín červený a Ryzlink rýnský. Debata byla pochopitelně zaměřená na tradiční předzávodní témata – jak máme málo naběháno, co všechno nás bolí, jak moc jsme unavení. Nejvíce bolístek měl tradičně Rejža zvaný Moribundus, jedná se však ale o nezbytný folklor, kterému už nikdo nepřiznává vážnost. Ani jeho triumf – zablokovaná krční páteř –v nás nevzbudila lítost a tak jsem vinárnu po zavírací době opuštěli s tím, že to v neděli dáme všichni.

Zavírací doba ve 23 hodin je pro nás asi příliš brzo. Naše sestava Rejža, Laďa náborář Ukrajinec, Ultralibor, Raduz, puboška Danuš, já  a Andy nově zvaný Pipin tedy ještě švitořila ještě něco málo přes půlnoc...

DEN DRUHÝ

Přespůlnoční švitoření nás sice unavilo, ale i tak jsem v 7.30 stáli až na Raduze ve sportovních oblečcích před penzionem, abychom si dali nezbytné předmaratonské vyklusání. Zvolila jsem nádhernou trasu – výklus na Svatý kopeček. Počasí nám přálo, svítilo sluníčko a bylo neskutečné azuro, vůbec jsem nechtěla věřit zprávám z Ostravy, které hlásily, že tam na severu je mlha a zima.
Vlastně až ten výklus na Svatý kopeček mě ujistil, že jsem v pohodě a v neděli se nemusím obávat postavit na start. Cítila jsem se skvěle a běželo se mi úplně lehounce.

Co už tak lehounké nebylo, byla cesta do Ljubljaně. Někde kolem Grazu se totiž obloha začala zatahovat, teplota klesat a do Slovinska jsem vjížděli za mírného deště a zimy. Náš hotel v Ljubljani jsme díky navigaci našli úplně lehce a tak jsem po ubytování mohli vyrazit na místo registrace, prezentace a pasta party. Ale to už se nás začala projevovat únava z cesty a ani depresivní počasí nám energie nepřidalo.

Chvíli nás nakoply dárky, které jsme dostali ke startovnímu číslu-hezké funkční tričko, funkční šátek a náramek. Ale jinak jsem měli pocit, že vše probíhá příliš chaoticky, nemohli jsme najít místo konání pasta party, nemohli jsme najít místo, kde měly v neděli být šatny pro závodníky. Do toho stále pršelo a ochlazovalo se.
                                              Stmívání v Mikulově
                                 Ultralibor, Pipin a věrná kamarádka slivovice
                                           On the road - kdesi za Vídní
Ljubljanská momentka

Začala jsem propadat trudomyslnosti...Jak to asi všechno dopadne? Zvládnu běžet v dešti 42 km? Doprčic - proč jsem nezůstala doma...v teple...To by bylo tričenek za startovné, benzín, hotel a tak...

čtvrtek 20. října 2011

Propozice závodu 1/4 maratonu "O srdce Lenkyčlenky"

       Závod  se koná pod záštitou starosty Městského obvodu Ostrava – jih, Mgr. Karla Sibinského

Pořadatel:  Judr. Lenka Wágnerová za spolupořadatelství  MK Seitl Ostrava 
                    Závod je součástí polsko – českého poháru „RYBOST“
Datum:       sobota 12. listopadu

Místo: Ostrava – Bělský les, před areálem letního koupaliště Vodní areál Ostrava –jih

Trasa: asfaltové chodníky a zpevněný povrch v Bělském lese, běží se 2 okruhy

Start hlavního závodu: 11:00 h. Závod odstartuje starosta Mgr. Karel Sibinský

Prezentace:  od 9:30 do 10:30 v restauraci „Na Špici“   (v blízkosti vchodu do Vodního areálu  
                      Ostrava – jih)
Šatny + sprchy : v prostorách letního koupaliště Vodního areálu  Ostrava – jih, Svazácká 3160/1C, 
                             Ostrava – Zábřeh. Závodníci nechť si připraví 10Kč minci-vratná záloha na šatnu.

Součástí závodu jsou i běhy dětí:
-    předškoláci běh na 50 metrů, start 10:30
-    mladší žáci (1. - 5.třída) 100 metrů, start 10:40
-     starší žáci (5.-9. třída)  200 metrů, start 10:50

Vyhlášení výsledků běhu dětí proběhne po odstartování hlavního závodu.

Kategorie:
 A  muži  18-34 let
  muži  35 – 54 let
 C  muži  nad 55 let
 D  ženy (každá přihlášená žena dostane sladkou pozornost!!!)

Ceny:  věcné ceny, příp. finanční odměny dle možností pořadatele

Vyhlášení hlavního závodu: 13:00 restaurace „Na Špici“

Absolutně první muž a absolutně první žena obdrží „srdce Lenkyčlenky“, cena útěchy pro posledního muže a poslední ženu. Prvních 60 běžců, kteří doběhnou do cíle, obdrží medaili

Po vyhlášení vítězů proběhne tombola, losují se startovní čísla účastníku hlavního závodu, cenu je nutné převzít osobně, první cenou je tandemový paraglidingový seskok!!! 

Startovné: -  pro přihlášené předem  (emailem do 6.11. 2011 ) 90  , pro později přihlášené  a  pro přihlášené na místě 100 Kč, běhy dětí zdarma, každé dítě obdrží sladkou odměnu

Občerstvení: pivo (limo), párek  po doběhnutí závodu v rest. Na Špici

Přihlášky:  e-mailem na lenkaclenka@centrum.cz,  osobně v den závodu

Hlavní rozhodčí: Mgr. Ivana Roztočilová

Ředitel závodu: JUDr. Lenka Wágnerová

T Ě Š Í M    S E   N A   V A Š I    Ú Č A S T !!!

pátek 7. října 2011

Cum spiro spero :-)

   Je to tak. Dokud dýchám – doufám…


 Vlastně jsem se o své účasti na ostravském maratonu ani neměla chuť rozepisovat. Vzal mi energii, náladu i chuť do jakékoli aktivity. Pohybovala jsem se ve sférách absolutní únavy.Celý ten pomaratonský týden jsem byla mátoha, což je stav, který neznám. Až teď se to zvolna napravuje. A až teď jsem získala odstup, abych byla schopná podělit se o své pocity.
 Co se to vlastně stalo? Tak za prvé. 24. září jsem ABSOLUTNĚ Ostravský maratón běžet nechtěla. Jeho trasa mi vůbec nevyhovuje. Sedm 6-ti kilometrových okruhů mě nebaví. Navíc letos Ostrava kolidovala s maratonem v Berlíně. Na ten jsem hooodně moc chtěla jet, jenomže jsem se nechala ukecat. Že se letos v Ostravě běží 50. ročník…že pro členku MK Seitl je účast na Ostravském maratonu téměř svatou povinností.
 Za druhé. Sobotní ráno jsem se vzbudila s hrozným bolehlavem. Žaludek jsem měla na vodě. Bylo mi divně. A za zády předtuchu, že to nedopadne dobře. Manželovi jsem říkala, že mám takový pocit, že ten maratón nedoběhnu. Smál se, že to dám! Jo, to se mu to smálo – běžel štafetu, jeden 6-ti kilometrový okruh…
 Jenomže mi hlavou probleskly i jiné věci. Například to, jak se mnou od léta kamarádi chodili běhat dlouhé 3-hodinové tréninkové trasy, i když se jim to ne vždy časově hodilo. Jak mě celé léto povzbuzovali. Dokonce i Ultralibor se rozhodl běžet se mnou jako maratonský vodič na 4 hodiny a to i přesto, že v polovině září běžel v Polsku 24 hodinový závod…
 Tak se stalo, že jsem se 24. září 2011 v 10:00 hodin s absolutní nechutí postavila na start. Známí se mě ptali, co je to se mnou, že jsem celá bílá…Ani jsem moc nevtipkovala. „No a co, za pár hodin to mám za sebou a pak už nikdy více“, pomyslela jsem si a vyběhla. Ultralibor byl vedle mě. Hlídal doslova každý kilometr. Nepřepálili jsme start. Pořád jsem běželi podle plánu, pořád to byla pohoda. Měla jsem natrénováno, více než loni. Každý třetí kilometr jsme dávali půlminutovou pauzu. Nebyla jsem unavená. Do 25-tého kilometru. A pak mě zradilo tělo, levé koleno. Zatnula jsem zuby a do 30-tého kilometru běžela dále. A pak jsem to zabalila. Už to nešlo, přidaly se křeče. Běh se změnil nejprve v indiánský běh a nakonec to byla snad už jen indiánská chůze. Posledních 6 kilometrů jsem více chodila, než běžela. Ultralibor byl celou dobu se mnou, tak jsem alespoň ve svém trápení nezůstala sama.
Cíl. Konečně!!! Necloumaly mnou žádné emoce, ani radost, ani smutek. Upřímně-bylo mi všechno jedno, měla jsem jen hlad a žízeň. Slupla jsem řízek, vypila vodu a pivo. Hotovo. Ostrava nikdy více. Měla jsem pocit, že se ten maratón nikdy nestal. Nevnímala jsem moc dění kolem sebe. Jediné, co jsem si uvědomovala, byl právě nabytý odpor k běhání a k závdům především…
Čas jsem měla někdo kolem 4:45 hodin. Hrůza!!! Takový  jsem měla při svém prvním maratonu před 4-mi lety. Nevím, co se to 24. září na trati stalo. Nikdy předtím jsem nic podobného nezažila. Nechci se vymlouvat na horko-už jsem běžela i ve větším vedru. Měla jsem i celkem naběháno. Byla  jsem jakž – takž vyspaná. Možná je na čase si přiznat, že maraton pod 4 hodiny zůstane nesplněnou metou. Třeba na to vážně nemám.
 Je dva týdny po maratonu. Za tu dobu jsem si byla zaběhat jen 4x – pokaždé jen krátké tratě a spíš jen tak z pocitu jakési „povinnosti“. Teprve včera můj běh za něco stál. Byl poslední den babího léta, venku bylo hodně teplo a v Bělském lese jsou tak krásné stezky. Bylo z toho 12 kilometrů, které jsem si užila, které mě nadopovaly.
 A co bude dál? V neděli si chci zaběhnout krosový závod v Polsku. Les a kopečky. To mi vyhovuje. Pak mě ještě čeká Lublaň. Tam se moc těším, nebude to totiž jen o běhání, ale hlavně o zážitcích, o kamarádech. A pak nevím.
 Ultralibor mi v cíli říkal, že není důvod si zoufat. Připomněl mi leden roku 2007, kdy jsem spolu seděli v kanclu a vysnili si, že zkusíme zaběhnout maraton. Ten sen se nám už od té doby splnil. Jemu 50x, mě 7x. Snaha o dosažení určitého času je již jakousi přidanou hodnotou. Něco navíc, třešinka na dortu.
 A tak doufám. V 3:59:59.