pondělí 27. února 2012

Jsem fanynka Rohálovské desítky.Forever.

                                             2 "atletky" a 1 ATLET

                                             Zdravé jádro Bezva běhu

                             100 metrů před cílem, pár vteřin před "kolapsem":-))

Za měsíc leden a únor se mi zatím úspěšně daří plnit předsevzetí. Zvolnila jsem. Neběžela jsem žádný závod. Věnuji se i jiným aktivitám, než běhání. Ale Rohálovskou desítku jsem si ujít nenechala. Moc jsem se těšila. První závod sezóny. První otestování formy.
Zážitkem je už samotná jízda na závod. Vedou se silácké řeči a pojídá se. I když jsem měla sebou vydatnou svačinku, čokoládovým loupákům od parťačky uřvané Danuš jsem neodolala. Taky jsem se nalévala kávou, ionťáky a různými energetickými drinky. Plánovali jsme závody v roce 2012, rozebírali jsem krizi středního věku, zkrátka nám ta cesta utekla rychleji než v loňském roce.
Prezentace krásně odsýpala, nikde jsme zbytečně nečekali, nikde nevládla anarchie. S optimismem mi vlastním (že tentokrát už v tombole MUSÍM něco vyhrát) jsem si dokonce zakoupila i několik lístků do tomboly. Nakupovaly se i běžecké boty, protože pořadatel Ondra Němec provozuje v Prusinovicíh bezva zásobený obchod.  Potkávali jsme známé. Fotili jsme se. Loni se se mnou a Danuš zvěčnil Pivrnec Petr Urban, letos Imrich Bugár. A tak nám hodiny zbývající do startu krásně utekly.
Rohálovská desítka je těžký závod. Terén je hodně zvlněný, občas hodně fouká – samozřejmě, že v protisměru. Zároveň má spád. Oběhnete menší okruh a najednou jste na 4-tém kilometru.  Pak už to odsýpá, i díky tomu, že je každý kilometr na trati značený.
Zase se mi zadařilo běžet s Rejžou a „Černým jezdcem“ Jirkou. Kluci jsou vážně frajeři, dělali mi protivětrnou stěnu! Zároveň mi Rejža vydával pokyny. Na prvním kilometru mi sdělil, že „támhle před námi je Laďa Matysík. Toho dáme na prvním kopci. Kopce ti jdou.“  Jinak mě ale asi tak první  tři kilometry krotil, abych nepřepálila. Volil vtipnou, občas si protiřečíčí  formu, např. „Běžíme zvolna, začneme to drtit od obrátky. Danuš to určitě zase přepálila a je už na 8-mém kilometru“. Na můj dotaz v Tučapech, zda se můžu napít, odpověděl že „už je to do cíle kousek, to nemá cenu. Vypadla bys z tempa. Hm, anebo se napij“. 
Myslím, že má Rejža radost, že ho alespoň někdo tak oddaně a bezmezně poslouchá, že k němu někdo vzhlíží a slepě ho následuje. Na 6-tém kilometru zavelel přidat a to už se nedalo nad ničím jiným, než během, přemýšlet.  Kopec nekopec, musela jsem držet tempo, které nasadil. Někdo říká, že nejhorší je kopec v Tučapech. Není to pravda. Nejodpornější, nejhnusnější, nejdelší na světě je kopec na cca 8-mém  kilometru. To jsem i přemýšlela, jestli nemám zvracet. Na to mi ale Rejža řekl, že komu není během závodu do zvracení, ten běží pod své možnosti. A jak pomáhal Jirka – odečítal zbývající metry – „vydrž, ještě 500, 100, 50, 20 metrů a jsme nahoře…“ Ceduli označující 9.-tý kilometr jsem považovala za přelud, ani se mi nechtělo věřit, že už to mám za sebou…
Ale v cíli všechna únava opadne a já jsem hrozně moc radovala ze svého  času. Zlepšila jsem se oproti o minutu na 51:32 (původně jsem myslela, že to bylo o dvě minuty).  Subjektivně cítím více energie. Ale subjektivní pocit nestačí, je třeba výkony změřit stopkami. Vychází to skvěle! Loni dosažený čas začínal padesátdvojkou, ten letošní padesátjedničkou.
Samou radostí jsem vyklusala pozávodních 2,5 kilometrů, trochu se protáhla a po sprše se zaslouženě přesunula do fronty na guláš, pivo a kofolu. Pak přišla chuť na něco sladkého….ten nanuk chutnal skvěle. V patách Danuš, je také věčně hladová mlsná koza.
Nestála jsem na bedně a ani v tombole jsem nic nevyhrála, ale vyhlašování závodu jsem si užívala. Bylo totiž třeba pořádně zatleskat klubové kolegyňce Petře Pastorové za její vítězství. V ženách a ve své kategorii o minutu porazila Petru Kamínkovu. Veni, vidi, vici.
Ovšem asi úplně nejveselejší byla cesta autobusem zpátky. Naše vozidlo hromadné veřejné dopravy navrhuji přejmenovat na MK Seitl PÁRTYBUS. Koštovala se slivovice a šampus. Peťa Pěchula sice nabízel ještě nějaký likér, ale do toho jsem už nešla. Mám pud sebezáchovy. No a tradičně jsme s Danuš ládovaly sýrové tyčinky zn. Havlík. Je to už tradice. Ale tyhle tyčinky jsou nejlepší na světě. Dají se jíst místo snídaně, oběda i večeře J.
Pořadatele Rohálovské desítky musím opět pochválit. Za startovné 150 Kč jsme dostali dobře zorganizovaný závod, zázemí se sprchami, ponožky zn. Asics, keramickou pokladničku (už si do ní ukládám na letenky na San Francisco Marathon 2015) a gulášek. Jako bonus ideální  slunečné počasí s teplotami nad nulou. Jen ten vítr by Ondro příští ročník nemusel tolik foukat J

sobota 18. února 2012

Mě to tak bavííííííííííííííííííííííí

Říká se, že do třetice všeho dobrého i zlého. Dnešní dopoledne ve znamení ocelácké přípravky č. 3 je rozhodně to dobré. Zápřah byl obrovský, rozhodně dosud nejnáročnější trénink. Ale ejhle – začínám stíhat!!!
Copak si to na nás dnes „Libortrenér“ připravil? Samé chuťovečky. Zahřátí proběhlo lehce a hravě ve znamení vyklusání, běžecké abecedy a vybíjené. Krátká pauza na vodu, vydýchání  a pak to začalo...
Záhledla jsem nějaké náčiní, které vypadalo jako malá překážka.“To určitě není překážka, to by nám Libor neudělal“, pomyslela jsem si. Jsem neobratná a představa, že mám něco překočit a nikoli přelézt, mi vyvolává lehké chvění kolem žaludku...Co myslíte? Byla to překážka. Pod záminkou posilování kotníků nám na jednom stanovišti Libor připravil přeskakování snožmo. Vážně jsem měla obavy, ale nakonec i já jsem přeskočila.
Opět jsme viseli-další stanoviště představovaly ribstoly, na kterých jsme trénovali vytrvalost ve visu. A poprvé se mi povedlo viset 35 vteřin bez přestávky. Ruce sílí!!! Na ruce bylo zaměřené i přitahování na laně ručkováním. Klikovali jsme, trénovali „běžecké ruce“, cvičili s expandery. Břicho dostalo zabrat při disciplíně sedylehy – a ejhle, další zlepšení-už mi to šlo bez opěry. Takže pokrok!!!A co ostatní stanoviště? Výpady s činkami, přehazování a bouchání o zem s medicimbalem, cvičení na ruce s expandery, 2 cviky na záda, cvičení na posílení břišních scalů s neobvyklým názvem „stěrač“ (neplést se svěrač!!!)- leh na zádech, nohy pokrčené, v ruce činky a střídavě se ukláníš k levé a pravé noze.
Dnes nám Libortrenér kromě 15-ti stanovišť přichystal bonbónek navrch. Sotva jsme se zaradovali, že už máme kruhový trénink za sebou, zavelel nám  brutální přídavek za účelem vyčerpávajícho posílení břicha –  psali jsem nohama číslice, cvičili výdrž ve vzporu na rukách, ve vzporu na levou a pak pravou stranu....
Nebudu zastírat, že jsem dostala zabrat. Zároveń mě ale tento třetí trénink neuvěřitelně bavil. Cvičili jsme  něco nového, nebyl čas na nudu. Než jsme vyběhli na regenereační výklus kolem zasněžených a sluníčkem zalitých Klimkovických lázní, poučila nás doktorka Jituš o zásadách první pomoci v případě pneumotoraxu. Si možná stihnu vystudovat medicínu - při tom cvičení :-)
Dvě a půl hodinu pohybu skončilo a čekal na nás hodinový relax v bazénu. Dneska jsem tomu plavání moc nedala-bolel mě celý člověk, ale hodina v teplé vodě únavu postupně odplavila a zůstaly jen endorfiny.
Úplně na samotný závěr naše ocelácká skupinka udělal tržbu lázeňské cukrárně. Diskutovali jsme. Libortrenér mi udělal obrovskou radost – sdělil mi, že se na Facebooku pokusil kontaktovat Tomáše Dvořáka (zatím bez odezvy, ale možná přijde i kouzelník...Liborova snaha se CENÍ).  Plánovali jsme, koho ještě strhnout ke společným tréninkům, čím ještě tréninky obohatit.
 „Možná bys neměla psát, jak jsi vyřízená. To si pak každý řekne – když je vyřízená Lenka, to já ani nepůjdu, to bych vyřízený ještě více, to radši žádný ocelácky trénink nepodstoupím“. Tuto Liborovi myšlenku, jak na blogu popsat přípravku, jsem ale v duchu okamžitě zavrhla. Jasně, je to zabíračka. Zároveń ale zjišťuji, jak mi silový trénik začíná pomáhat- například mě úplně přestávají bolet záda. Poznala jsem nové lidi a mám před sebou novou výzvu J.
Nebojte se – přidejte se !!!

sobota 4. února 2012

No úplně blbě to cvičíte...

      A je to. Mám za sebou druhý díl Ocelácké přípravky. Jsem zase plná dojmů a plná nadšení.
     Pár nových tváří a začátek posuntý už na 8:15, abychom toho více stihli. Libor si pro nás připravil plno novinek.
     Tak samotná rozvička – běh, běžecká abeceda a jako třešinka na dortu vybíjená. Pane jo, kdy jsem naposledy hrála vybíjenou? No to už bude asi tak 26 let v tělocviku na základní škole.Bože, ten čas tak letí...
     Po rozvičce následoval kruhový trénink. Moc jsem se těšila. Celý dva předchozí týdny jsem trénovala kliky a sedy lehy a tak jsem „na značky“ nastupovala s nadějí, že to tentokrát všechno bude lehčí. No nebylo. S výjimkou kliků a sedů-lehů zbývajících 13 stanovišť představovalo jiné cviky než minule. Tak například – vis. Ano, dobrovolně jsem 40 vteřin visela na ribstolu. Příprava na jednu z oceláckých kategorií. Prvních 10 vteřin pohoda, další pomalu utíkající vteřiny třes v rukách a okousané rty.  V hlavě „musíš, musíš“. Ale celých 40 vteřin jsem nevydržela-potřebovala jsem krátkou přestávku. Shyby budou asi mou nejslabší stránkou.
      Ale on i takový vzpor na na boku, kdy se o podlahu opíráte pouze rukou a patou není žádná legrace. Levý bok, pravý bok a třásla jsem se jako osika. Bicepsy dobrý – cvičili jsem s expandery a to by mi celkem šlo. Také trénink „běžeckých rukou“ jsem si užívala. Dnes v kruhovém tréninku chyběly skoky přes švihadlo, což mi teda vůbec nevadilo.
       Jelikož jsme každé z patnácti stanovišť měli absolvovat ve dvojici , vybrala jsem si Raduze, neboť jsem si vyhodnotila, že on jako ocelák ví, do čeho jde a poradí mi, když něco zacvičím špatně. Chyba lávky! Na jednom ze stanovišť jsme měli posilovat zádové svalstvo. Libor tento cvik nazval „Superman“-pamatujete, jak létal vzduchem? Takže my jsem měli ležet na břiše a souběžně u toho kmitat rukama a nohama. Ležím a koukám na Raduze-zvedne levou ruku, pravou nohu. Buch s nimi na zem. Zvedne pravou ruku, levou nohu. Buch s nimi na zem. A tak si tak zvedeáme a říkáme se při tom „Jé , to je lehký cvik, takový odpočinkový, to je fajn“- Sotva jsem se podělili o své dojmy, zahlédl nás Libor: „Néééé, úplně blbě to cvičíte, žádná končetina nesmá být na zemi. A kmitejte, kmitejte...“ Rázem bylo po povalování a my jsme se pěkně zapotili J
      Řada přišla i na posilování nohou, třeba dřepy na jedné noze. Hodina a ¼ utekla jako voda. Opět jsem si uvědomila, jak mám po letech strávených výlučně běháním ochablé svalstvo. Ale je fakt, že se mi dnes ruce neklepou, 14 dní kliků přineslo první ovoce.
      I v Klimkovicích dnes panovaly třeskuté mrazy a tak jsme dnes vyběhli jen já, Raduz a větrem ošlehaná triatlonistka Renča. Ostatní zůstali na další kola kruhového tréninku v teple tělocvičny. Ale i my běžci jsem se šetřili. Hodně teple jsme se oblékli, přes ústa a nos nasadili šálu, aby nám do průdušek neproudil ledový vzduch.Lehounce jsem vyklusali 5 kilometrů, vážně v pohodovém tempu.
      Poslední hodinku z ocelácké přípravky jsme se rochnili v 30C teplém bazénu. Dobře jsem si zaplavala, zrelaxovala svaly. Pak mě ale pořádně „střeplo“ – Raduz nám totiž vykládal, že jeden z oceláků dnes absolvuje závod – 700 metrů plavání ve Vltavě. Ta představa člověka plavajícího mezi krami se mi uhnízdila v hlavě a náhle se mi ani voda v bazénu nezdála dost teplá...
      A protože také žít je třeba, celý dnešní trénink jsme zakončili v lázeňské cukrárně. Dobili jsme energii a natěšili se na další trénink 18.2.

P.S. Jo a ten Roman Šebrle zase nedorazil. Mám slíbeného Tomáše Dvořáka, protože slibem nezarmoutíš...