Svět je malý a o náhody v něm není nouze...

Tak toho „cajdy-cajdy“ na pohodu bylo už dost! Chtělo by to nějaký závod „na krev“, abych v cíli padla únavou a s lehkou žaludeční nevolností.

Pořadatelé vyslyšeli mé zbožné přání a na čtvrtek 19.4.2012 se v termínovce objevil 4. ročník Kateřinského běhu Hrabovou. Délka trati 5 kilometrů. Čili krátká a tím pádem brutálně rychlá záležitost.

Jo, je to tak. Běh na 5 kilometrů považuji za nejtěžší disciplínu. Je to krátká vzdálenost, takže ji všichni běží rychle. Zároveň je to dost kilometrů na to, když chce člověk tu rychlost vydržet po celou dobu závodu. Po půlmaratonu se cítím méně vystavená než po pětce. A mnoho běžců mi určitě dá za pravdu.

Hrabová  je celkem blízko mého bydliště, takže jsem vytáhla kolo a pěkně se na start odvezla, respektive odšlapala. Čímž  jsem se pěkně zahřála a nemusela se před závodem moc rozvičovat.

Nad taktikou jsem vůbec nepřemýšlela. První kolo jsem chtěla běžet rychle a druhé kolo úplně na doraz. Jen jsem nechtěla úplně přepálit první kilometr.  Na startu se nás sešlo 106 závodníků a z toho asi třetinu tvořily ženy.

 Tím bych chtěla vyzvat pořadatele, aby nám ženským přidali další kategorii. Už nás běhává opravdu hodně a rozdělit nás do skupin 18-34 a pak už jen nad 35 let mi přijde v porovnání s muži hodně diskriminační.

No ale vrátím se k samotnému závodu. Jedním slovem paráda. Skutečně jsem závodila. Hlídala jsem si, aby má průměrná rychlost nevzrostla nad 5 minut na kilometr. Dávala jsem bacha, abych v tom fofru nezakopla, případně si nevymknula kotník. Ale závod mě úplně strhnul. Předbíhala jsem, hecovala sebe samu. Tušila jsem, že čas mám lepší než v roce 2011 a v roce 2010 (v roce 2009 jsem ten závod běžela v 5-tém měsíci těhotenství, tak to se nepočítá). Nakonec jsem doběhla za 23:41. Nedosáhla jsem na svůj osobák z Karviné, kdy jsem 5 km uběhla za 22:52. I tak jsem byla moc spokojená, vždyť jsem v kategorii skončila šestá a dokonce jsem v samotném závěru o kousínek předběhla svůj vzor Lídu Šokalovou.  A musím vyzdvihnout její chování – když jsem běžela kolem ní, povzbuzovala mě a dodávala mi energii. V cíli mi bylo špatně. To bylo BEZVA, protože je zřejmé, že jsem závod neběžela pod své možnosti.

Vydařený čtvrtek to byl. No ateď se podělím o pár postřehů ze závodního zákulisí…Nejprve něco o ROSTISLAVECH ,kteří ve čtvrtek slavili svátek:

Pan starosta Rosťa na závod dorazil přímo z kanceláře. Kalhoty, košile – typický starostovský obleček. Ale všechno to korunoval baloňák béžové barvy. staROSŤO nezlob se na mě, ale mě ten baloňák neustále rozesmíval až k slzám. Takový kabátek nosívají exhibicionisté v parku, úplně jsem si tě představovala, jak se plížíš mezi stromy a křovím, vybíráš si svou oběť  a posléze na ní s rozevřeným baloňákem  vybafneš J

Rosťa Rejža moribundus se také do Hrabové dostavil, ale závod neběžel. Tentokrát nebyl nemocný, tentokrát ladil formu na maraton v Krakowě, který se běží tuto neděli.

Přejme Rosťům k tomu svátku hodně zdraví, ale štamprdlu nenalili J !!!

Ovšem, teď vám musím popsat historku hodnou Járy Cimrmana, nekonečné nabalování shod okolností. A také potvrzení rčení, že svět je malý, o náhody v něm není nouze a Ostrava je v podstatě dědina.

Závod běžela moje kolegyně Katka. Seznámila jsem ji s věčnou puboškou Danuš. Slovo dalo slovo, pivo dalo rum a holky se rozpovídaly. Poté, co jsem Katce řekla, že je Danuš logopedka, vzpomněla si, že k ní kdysi chodila se synem. To je ale náhoda,co? Poté si holky povídaly dál a dál a zjistily, že obě dvě porodily své syny ve stejný den ve stejné nemocnic a tak se vlastně znají už hooooodně dlouho. Světě div se, další překvápko. To není všechno. Katku bolí koleno a tak se radila se svým strejdou ortopedem. „A jak se strejda jmenuje?“, zeptala se Danuš. Katka jí sdělila strejdovo jméno a Danuš se kácela – „to snad není možné, v době, kdy jsem studovala zdravku (Danuško, to už bylo hodně dávno,že J), tak jsem byla ho v nemocnici měla na praxi . To, že syn Katky chodil ke stejnému ortodontistovi jako dítko od Danuš, to už je jen taková malá tečka na závěr. Jaké z toho plyne poučení? Jednoduché: BACHA, Danuš zná každého. BACHA, v Ostravě nikdy nikoho nepomlouvej, každý je tu něčí příbuzný, známý nebo kamarád.

A nemůže se nezmínit ještě o jedné věci. S ohledem na termínovku a závody jsem už dvakrát musela vynechat ocelářkou přípravku. Prostě to nejde skloubit s rodinou – v sobotu být na závodech a pak se na nedělní dopoledne ztratit na další trénink. Přesto v silové přípravě pokračuji – od února chodím jednou týdně do posilovny a cvičím i doma. A včera jsem energii v nohách opravdu cítila. Silová příprava mě popostrčila  i psychicky, asi tak od 4.-tého kilometru jsem si říkala „to dáš, síly máš v nohách dost…“

Pardubický vinařský ½ maraton…KOMETA!!!...SVATBA a TVARŮŽKY

 Rok se s rokem sešel po nevydařeném Hervis ½ maratonu jsem se nemohla 14. dubna dočkat Pardubického vinařského ½ maratonu.

Pojala jsem závod jako rodinný výlet, započítávám-li do tzv. „širší rodiny“ i zdravé jádro MK Seitl. Tentokrát jsme nejeli Danuščiným tankem. Tentokrát se jako řidič obětoval Jindra se svým 9!!! místným transportérem.

V Pardubicích jsem chtěla i tak trochu provokovat – poté co z bojů o hokejový mistrovský titul vypadly Vítkovice, stala se ze mě fanynka Komety Brno. V Brně jsem studovala, v Brně jsem žila a mám ho zkrátka pod kůží. Šatny a prezentace byly v objektu stadionu HC Pardubice. A tak jsem si sem tam zakřičela: „Kometááááááááááá“…pauza a znovu: „Kometáááááááááá“ . To stejné na Perštýnském náměstí při čekání na start….“Kometááááááááááá“…a taky …..“Baníííííííííííííííík“.Nejedná se o znak zastydlé puberty. To je jen projev radosti ze života, já jsem si vážně do Pardubic přivezla dobrou náladu. Vždyť i to počasí dostalo rozum a tak zatímco v Ostravě pršelo, v Pardubicích vysvitlo sluníčko a nám závodníkům tak přálo ideální běžecké počasí. A když  už se letos nedočkají Vítkovice, přeji titul Brňákům.

Stejně jako před rokem jsem běžela s manželem. Měla jsem v plánu táhnout ho cca 10 až 15 kilometrů a pak se rozhodnou, co dál – zda v případě dostatečných sil zrychlit nebo to  s ním nějak doklepat. Řekla jsem si, že jeho pozornost musím odpoutat od jednotvárného běhu. A tak jsem mu předkládala různá konverzační témata. Např.: „ Co myslíš, jak dnes ta Kometa bude hrát? Já tipuji, že vyhraje 2:1“. Než se Robin rozhodl odpovědět, za zády jsem zaslechla patrně nějakého Pardubičáka:“ Hele, to jsou nějaké provokativní řeči…“. Pochopila jsem, že provokací bylo už dost a tak jsem zvolila nekonfliktní zábavná témata, např.  význam přestávek podle J. Gallowyae,  pivo – nejlepší ionťák, když už nemůžeš, představ si,že běžíš rozkvetlou třešňovou alejí, těším se už na guláš v cíli, jestli chceš, budu už potichu  a tak podobně. Jsem patrně dobrý psycholog, protože Robin nebrblal a stále běžel bez sebemenších projevů krize. Přestávky jsme dělali na každé občerstvovačce, střídali jsme vodu a ionty, takže jsem se vyhnuli křečím. Běželo se nám dobře, běžela jsem na pohodu.

Na 17-tém kilometru, čili na poslední občerstvovačce jsem pořád cítila hodně moc síly a trhnula se. Chtěla jsem  si  zlepšit loňský čas. Bylo to dobré rozhodnutí – najednou jsem začala předbíhat, zdá se mi, že  od 18-tého kilometru mě nepředběhl nikdo. Do cíle jsem tak dorazila za netto čas 1:52:52. Rychleji než loni. Robert o tři minuty později za mnou.

To se vůbec nedá porovnat s Hervis ½ maratonem v Praze. Čas jsem sice neměla o moc lepší, ale ta pohoda! Nikomu jsem nešlapala na paty, nikdo do mě nestrkal, nemusela jsem kličkovat. Co mě ale trošililinečku mrzí je jen to, že jsem nezačala zrychlovat už od začátku 3. kola, tedy od 14-tého kilometru, nedokázala jsem prodat, co jsem měla natrénováno. Na druhou stranu – půlmaratonů ještě letos bude, zatímco Roberta na trať takové délky už v roce 2012 nedostanu. A mě se moc líbilo běžet s manželem.

Je jenom škoda, že místo jednoho velkého okruhu se běží okruhy tři, to je trochu „nápor na hlavu“. Na druhou stranu už člověk po 7-mi kilometrech ví, co může od zbývajících 14-ti kilometrů očekávat a může si naplánovat rozložení sil. Můj subjektivní pocit je ten, že trať je rychlá a dá se na ní zaběhnout osobák.

Pardubice jsou zkrátka BEZVA závod.  Běžců na startu tak akorát, aby se vyhnuli vzájemným třenicím. Zároveň více než tisícovka na startu vám dává zažít atmosféru „velkého závodu“. Bohaté občerstvení v cíli – guláš, voda, pivo, káva, koláče, ovoce dostatečně zažene hlad. Věci si v šatných můžete dát do úschovy a po doběhu únavu spláchnout ve sprchách s TEPLOU vodou.

Až potud to byl hezký závod, ničím zvláštním se nevymykající. Jenže celé osazenstvo našeho vozidla se v Pardubicích připletlo na svatbu. Víš, to bylo tak… Jindra kdysi v Pardubicích působil a díky zaměstnání má v Pardubicích mnoho známých. Jedna jeho kamarádka se 14. dubna vdávala a tak ho na svatbu pozvala. A protože je známo, že svatebčané jsou velkorysí, mohli jsme přijít v počtu Jindra + 8.  Nechtěli jsme ale přijít s prázdnýma  rukama a tak jsme secvičili krátké hudební vystoupení - blahopřání novomanželům. Danuš navrhovala zazpívat to v kánonu, naštěstí se to nechala rozmluvit. Jako bonus ženich i nevěsta dostali medaile. Myslím, že na takovou kulturu do konce života nezapomenou J a výhledově jim pomůže zažehnat případné manželské krize.  Na zdraví jsme si připili vínem, dostali krabici s cukrovím a jinými dobrotami a cca po půlhodince vyrazili na cestu směr Ostrava. 

Svatební dobroty jsme velice rychle snědli a dostali jsme chuť na „cosi“ z tvarůžek. Naštěstí Mohelničák je po trase a tvarůžky tam nejen prodávají, ale i  z nich vaří a smaží různé dobroty. Já jsem si dala tvarůžky smažené, Robin si dal koleno (běžci musí doplňovat kolagen), LD  pozřel zabijačkový talíř,  Danuš tvarůžkové bramboráčky a už ani nevím, co spořádal zbytek. Každopádně nás to jídlo hoooodně unavilo a zbytek cesty jsme někteří poklimbávali. Např. já, řidič J a tak. Danuš nepoklimbávala, Danuš stále něco mlela a ty zvuky vytvářely báječnou zvukovou kulisu pro spánek, takovou ukolébavku.

Původně jsem předpokládala návrat kolem 19-té hodiny. No teď už vím, že v počtu devíti lidí je úplně zbytečně nějaký časový harmonogram vytvářet.  Na „kruháči“ v Ostravě jsme se totiž vysypali až večer kolem deváté…Ucaprtaní, ale spokojení

Nechci moc plánovat. Ale budu-li zdravá, ráda bych se na start pardubického vinařského půlmaratonu postavila i za rok. Byť jeho termín možná opět koliduje s maratonem a půlmaratónem ve Vídni. Doufám, že opět pobaží i Robert. Já si stejně  myslím, že jednou dá i ten maraton.

A protože vím, že čtenáři mého blogu jsou i rodiče, moc vám tati a mami děkuji za hlídání Anetky a Markétky – bez vás by to v sobotu  nešlo J

 

No vůbec se mi nepovedl...Hervis 1/2 maraton

Hervis ½ maraton v Praze. Závod, na který jsem se opravu moc těšila. Vyrazila jsem z Ostravy prvním ranním Pendolinem a kolem deváté hodiny jsem už byla v Praze, kde mě už čekali oddíloví kolegové. Mé prvotní nadšení se shledání s nimi však téměř obratem vystřídalo zděšení. Tak např. věčná puboška Danuš mé dosud 100% pozitivní ladění přeměnila na pesimismus. Povykládala mi totiž o všech svých zraněních, o tom, jak to poběží jen na účast a jak je vlastně všechno špatně. Úplně jsem cítila, jak na mě přenesla všechnu svou nervozitu.  Laďa po lehkém zápalu plic také nebyl v ideální formě a tak situaci zachraňoval Rejža v doprovodu Ivy Canon. Je neuvěřitelné, že 3 hodiny před startem závodu nepopisoval žádnou svou aktuální nemoc nebo zranění. Moribundus se mu pro tentokrát vyhnul, pominu-li skutečnost, že asi tak 30 minut před startem si stěžoval na bolavý kotník a ztuhlou krční páteř.

Já jsem se cítila po sportovní stránce skvěle. Věděla jsem, že mám naběháno, že jsem nějaký ten čas věnovala i silovému tréninku, byla jsem vyspaná a zdravá. Dokonce jsem 3 dny před závodem dodržovala životosprávu – žádný alkohol, jen spousta vody, samé těstoviny a jiné pomalé sacharidy. Cítila jsem se výborně. Navíc jsem si v pátek řekla, že když Kometa porazí Plzeň, je to znamení shůry, že já ten půlmaratón zaběhnu pod 1:50. Další znamení představovala jízda Michala Březiny na MS v krasobruslení – vydedukovala jsem si, že pokud zajede dobře, je to znamení , že i já budu spokojená s výsledným časem v cíli. A jak všichni víme, po povinných jízdách v pátek byl Březina druhý. To jsou takové moje myšlenkové pochody před každým důležitějším během, takové moje psychické berličky dodávající mi sebevědomí.

Vzhledem k tomu, že start závodu byl až ve 12 hodin, měli jsem dost času na přípravy. V klidu jsem se převlékli, schovali batohy, v klidu jsme našli svůj startovní sektor. Po startovním výstřelu trvalo 2 minuty a pár sekund, než jsem se s Rejžou pomalu chůzí dostala na startovní čáru. Zmáčkla jsem stopky a běželi jsme. Bohužel prvních 5 kilometrů jsem měla hodně pomalé, běžela jsem je něco přes 28 minut. Dav závodníků nás prostě s Rejžou moc rychleji nepustil. Alespoň jsem nepřepálili začátek. Od 5-tého km jsem měla v úmyslu začít zrychlovat, cítila jsem plno energie. Jenomže – sotva jsem se rozběhla, buch, vrazila jsem do běžce přede mnou, případně jsem někomu šlápla na paty. Když jsem chtěla někoho předběhnout, musela jsem mít hodně ostré lokty, občas si pomoci lehkým žduchnutím, případně kličkovat mezi tím obrovským množstvím závodníků jako nějaký zajíc. No to pro mě není.

Podle mých plánů a taktiky se mi nedařilo vůbec nic. Nedodržovala jsem pořádně  chodecké pauzy podle Gallowaye, nedařilo se mi zrychlovat plynule- pouze chaoticky, jen když jsem našla místečko a hlavně jsem si ten závod vůbec nedokázala užívat. Byla jsem naštvaná, zklamaná, otrávená. Ani mi moc nepomáhalo Rejžovo utěšování, že to neva, že nebudeme závodit, že pojmeme Hervis ½ maraton jako kvalitní trénink. Na 8-mém kilometru jsem zkrátka závodění vzdala a už jen tak běžela do cíle. Nakonec to bylo za 1:53:24. Nic moc. Ani zadýchaná jsem nebyla. Byla jsem naprosto bez nálady…celý zbytek dne a také kousek neděle. Pak jsem to hodila za hlavu. No a co, vždyť to byl jen závod! A i přes tu bídu z mezičasů vyplynulo, že jsem zrychlovala.

No a v pondělí už jsem měla zpět svůj pozitivní náhled na věc. Na internetových stránkách půlmaratonu jsem totiž zjistila, že v kategorii KZBS jsem skončila mezi ženami pátá. BEZVA!!!

Nejsem škarohlíd. Všechno, co jsem shora napsala, je má zkušenost. Vím, že pro jiné účastníky to byl vydařený závod a že jim právě také masové běhy vyhovují. Musím totiž vyzdvihnout bezvadnou atmosféru, kterou nám připravili diváci – podél tratě jich bylo opravdu hodně a povzbuzovali, co to jen šlo. Povzbuzovali i dobrovolníci. A ten báječný hudební doprovod v průběhu celého závodu, ta spousta skupin, co hrála a zpívala jako o život!!! Co se také hodně povedlo, jsou medaile, které obdržel každý závodník. Jsou jedním slovem nádherné…

P.S. Jo a jen tak mimochodem – Kometa v sobotu s Plzeň prohrála a Březina nakonec taky medaili nezískal….