Jako dítko jsem upřímně nesnášela
tzv. rodinné „výšlapy“ do Beskyd. Vzhledem k tomu, že počítače ještě
nebyly běžným vybavením domácností, představa ideálního nedělního dopoledne
zahrnovala televizní obrazovku a „Studio
Kamarád“. Kdyby mi jako dítku školou povinnému tehdy někdo řekl, že
přijde doba, kdy ve svém volném čase budu dobrovolně a s nadšením pobíhat
po kopcích, poklepu si na čelo a dotyčného „proroka“ přenechám
na vyšetření docentovi Chocholouškovi.
Jenomže
nikdy neříkej nikdy. Roky plynou a s nimi se mění i naše koníčky a
závislosti. A tak se stalo, že poté, co se mi nečekaně naskytla možnost
přenechat dítka manželovi, stála jsem toto nedělní dopoledne na hrázi přehrada
Šance na startu druhé etapy Lysacupu. Já a dalších 319 bláznů, mezi kterými
samozřejmě nechyběla moje parťačka splašená puboška Danuš a překvapivě ani
Rejža Rosťa.
Předpověď počasí hlásila inverzi, tedy v Ostravě
chladno a zataženo, na horách teploty kolem 10C a slunečno. No nějak se to těm meteorologům
nepovedlo.
Trasa
této etapy vedla od přehrady po žluté značce až na vrchol Lysé Hory. Na Lysé
hoře jsem už byla mockrát, všechny cesty mi tak splývají, takže jsem konkrétně
nevěděla, do čeho jdu. Dobře mi tak. Po žluté je totiž ten výstup
nejnáročnější.
Prvních
asi tak 100 metrů
jsme ještě běželi po asfaltce. Pak jsme zahnuli do lesa, přes kořeny a kameny mírným stoupáním dále. Ještě jsem
běžela….pak následovala příjemná rovinka, pohodlná travnatá stezka, možná tak 2 kilometry celkem. To
jsem běžela doslova radostně, dýchala svěží, byť poněkud chladný vzdoušek a
čile debatovala s Rejžou. A pak, na cca 3,5-tém kilometru se to stalo.
Konec souvislého běhu. Prudký výstup. Kameny, pařezy, kořeny a tak dále a tak
dále. Mlha. Čím dál tím hustější mlha…Vítr a chlad. Oblékla jsem si šusťákovou
a snažila se nepropadat trudomyslnosti. Protože tenhle výstup už byl nekonečný.
Mé Garminy mi ukazovaly jen pomalu ubíhající metry, už jsem neběžela, už jsem
s vypětím všech sil šla. Začala jsem být hodně unavená a ptala se: „Co to
tady proboha dělám, jsem snad nějaký kamzík NEBO CO?????“ Od 6-tého kilometru jsem už neměla ani sílu
na nějaké myšlenky. Chtěla jsem být nahoře a mít to všechno za sebou.
Když
už mi bylo opravdu nejhůře, když už jsem pro hustou mlhu málem neviděla ani na
turistické značky, zjevila se krásná, široká, pohodlná asfaltka a na ní nápis 400 metrů . Ježiš, to byly
endorfiny, to se mi vlila energie do žil. Najednou jsem opět dokázala utíkat.
Do cíle jsem víceméně doběhla s Rejžou a Danuš společně. 7 kilometrů za cca 1hod.
a 19min. Byli jsme hrozně unavení, ale spokojení. Odevzdali jsme čip a utíkali
dolů. Na vrcholku hory opravdu dost hodně foukalo, vzduch měl snad jen dva
stupně a nikdo jsme se nechtěli nachladit (slova Rejži: „nesmím dostat kašílek“).
Dolů se nám už běželo o poznání lépe. Snad
poprvé v životě mi nevadily seběhy. Ano, na cestu dolů jsem se STALA
KAMZÍKEM. Navíc mě přepadl hlad a žízeň a tak jsem byla popoháněna představou
svačiny a horkého čaje, které jsem měla spořádaně uložené v baťohu
v autě. Ještě jsme se těšili na pivo…něco na té Plzni je J.
Je
přirozenou vlastností člověka zapomínat to špatné a vzpomínat na to dobré. V neděli
večer mě bolely nohy tak, že jsem nebyla schopná usnout. A dneska si říkám, jak
se mi ten Lysacup líbil, jak jsem si krásně vyčistila hlavu a dokázala si, že
nejsem padavka. Beskydy jsou zkrátka krásné a Lysacup má ještě HODNĚ etap.
Tak
že bych ještě nějakou zkusila? Do konce
února je času dost J.
.jpg)